ROZHOVOR: Můj dědeček se nikdy nevzdával

Foto: Zlin.czFoto: Zlin.cz
Foto: Zlin.cz
Okno do kraje 9. 3. 2018 | Zdroj: Dana Lipovská

ZLÍN - Dolores Ljiljana Bata Arambasic, vnučka Jana Antonína Bati, jezdí do České republiky asi nejčastěji z jeho potomků. Není divu, přestože se narodila a žije v Brazílii, mluví výborně česky a s dědečkem strávila hodně času. Když v roce 1965 v Brazílii zemřel, bylo jí sedmnáct let.

Jaký měl vlastně Jan Antonín Baťa vztah k vám dětem?

Na všechny svoje vnuky si vždycky udělal čas. Byl velmi srdečný, ale zároveň přísný. S kluky hrál fotbal a holky učil lepit fotografie (smích). Dědeček rád fotil a měl spoustu alb, když například viděl, že nic neděláme, dostaly jsme za úkol lepit fotografie do alba. Dohlížel potom na úhlednost – aby fotky nebyly nalepeny křivě a album vypadalo hezky.

Uvařil někdy dědeček nějaké jídlo?

To si bohužel nepamatuji. Ale znám historky z Bataypora (jedno z měst, která JAB v Brazílii založil – pozn. red.), kdy například zůstal na oběd u Trachtů a manželka Jindřicha Trachty, baťovce, který byl spolupracovníkem dědečka, začala vařit. Sedl si k ní a pomáhal loupat cibuli a brambory. Ona se prý tehdy úplně vyděsila, říkala mu: „Proboha, pane Baťo, vy přece nemůžete loupat brambory!“ Ale on se jen usmál s tím, že umí skvěle loupat a klidně to udělá. Nebál se žádné práce a nikdy nebyl nafoukaný člověk.

Začátky v Brazílii musely být těžké…

Byly těžké, ale dědeček se nikdy nevzdával. Vždycky měl plán a hned se pustil do práce. Pamatuji si, jak jsem se ho jednou zeptala v těch nejtěžších časech, co bude dělat. A on mi řekl: „Víš, cérko, já mám tři sta tisíc hektarů a ani krejcar v kapse.“ Myslíte, že se hroutil? Ale kdepak. Začal studovat, plánovat a pustil se do práce. A tak vznikla postupně ve vnitrozemí Brazílie čtyři města – Batatuba, Bataypora, Bataguassu a Mariapolis. Dnes v nich žije celkem téměř sto tisíc obyvatel. Pro rodinu však bylo nejtěžší smířit se s nespravedlností, která se Janu Antonínovi stala v tehdejším Československu a potom i v USA. Já jsem byla malá, jeho děti si ale trauma nesly až do konce života. On však nejvíce – zabil ho osmý srdeční záchvat. Na samotný život v Brazílii si rodina vůbec nestěžovala. Nikdy. Děvčata musela třeba nosit kýbly vody na hlavě a dělat, co bylo potřeba. Do toho se řešili hadi, škorpioni a jiná havěť z tropů. Jednoduché to rozhodně nebylo.

Jaké máte vzpomínky na dědečka?

Nejhezčí vzpomínky mám na Vánoce. Sešla se celá rodina, všichni byli pohromadě, dědeček byl šťastný a my také. Zpívali jsme koledy a bylo to moc fajn. Na dědečka mám asi nejvíc vzpomínek, jako jediná z vnuků jsem vyrostla v Batatubě a viděla jsem ho častěji, díky tomu také umím docela dobře česky. Můj tatínek byl Srb, u nás doma se mluvilo česky, srbsky a portugalsky. Dědeček připomínal i ostatním z rodiny, ať mluví na děti česky, ale nebylo to jednoduché, čeština se pomalu vytrácela. I proto se v Bataypora snažíme organizovat přes české ministerstvo zahraničí, které nám sem pravidelně posílá učitelku, lekce češtiny. Představte si, češtinu se učí i ryzí Brazilci a zdá se, že je to baví! (smích)

Je v Brazílii velká česká menšina?

Češi jsou po celé Brazílii. Kromě baťovců také hodně uprchlíků a jejich potomků. Někteří z nich se dlouho báli říct, že jsou Češi. Nejdříve kvůli fašistům a pak kvůli komunistům. Můj kamarád Evandro Trachta, vnuk baťovce Jindřicha Trachty, kdysi vzal telefonní seznam a hledal česká jména. Když někoho našel, zavolal mu. Byl to takový bláznivý nápad, nakonec velmi zajímavý. Našel totiž spoustu lidí. Zvláštní bylo, že se báli i po letech, chtěli mít klid. Takhle jsme například objevili Čecha, profesora na univerzitě, který dělal velmi zajímavé výzkumy. Evandro ho kontaktoval a při první návštěvě řekl: „To je skvělé, vy jste Čech stejně jako můj dědeček.“ Ale pan profesor opatrně opáčil, že je Němec. Měl pořád ještě strach. Nakonec se skamarádili.

Jak vnímáte Zlínský kraj a jeho obyvatele?

Lidé ve Zlínském kraji jsou skvělí. Navíc ve Zlíně kdysi všechno začalo. A před lety znovu, tentokrát ohledně spravedlnosti pro Jana Antonína Baťu. Přiznám se, že se tady cítím úplně jako doma. Moje čeština není dokonalá, kdybych mluvila česky jako portugalsky, řekla bych ještě mnohem více. Ale teď jen řeknu, že vás mám moc ráda.

Kdy jste vůbec byla v České republice a Zlíně poprvé?

To si pamatuji velmi přesně. V roce 1982 jsem jela do Itálie na právnický kongres. A tam mě moji kolegové začali přemlouvat, ať se vypravíme na výlet do Prahy. Potřebovali jsme víza, a tak jsme si je šli na českou ambasádu vyřídit. Rovnou jsem jim řekla, že jsem Baťová a jestli to nebude problém. Problém to byl velký, zdálo se, že do Prahy nepojedeme. Nakonec ale prezident naší asociace právníků, v Brazílii velmi vysoce postavený člověk, udělal na českém velvyslanectví trochu rozruch a vízum jsem dostala.

Jaké jste tehdy měla pocity?

V Praze jsme šli na Pražský hrad, a jak jsme se dívali dolů na Prahu, začala jsem strašně plakat. Kolegové se na mě rozpačitě dívali a já nemohla přestat. Nevím přesně, co to bylo, ale přepadl mě tam strašný stesk a podivný pocit – tehdy jsem to nechápala. Dnes už vím, že česká část ve mně našla to, o čem jsem v Brazílii jenom slyšela a snila. Nakonec jsme se dostali i do Zlína, tehdy Gottwaldova. Přijeli jsme zrovna v momentě, kdy lidé vycházeli z naší fabriky. A já je s úžasem pozorovala, byla v nich zvláštní energie, říkala jsem si, že baťovský duch tady ještě nevymizel. Když jsem se vrátila domů a řekla rodině, že jsem navštívila Československo, byli v šoku a maminka mi strašně vynadala. Po tom všem, co se stalo dědečkovi, měli z návštěvy jejich rodné země obrovský strach. Po roce 1989 moje maminka svou vlast navštívila ještě několikrát, stejně jako další členové naší rodiny. A já se tady vracím moc ráda – co nejčastěji to jde. Letos se těším na všechny akce v kraji spojené se 120. výročím narození mého dědečka.

 

Mohlo by vás zajímat

Komentáře


Mail-Info

Zadejte svou e-mailovou adresu

Přihlaste se k odběru aktuálních zpráv:

  

Antispam