Zatoulat se na chřibský Petřín

Turistický blog 6. 8. 2018 | Zdroj: Zdroj: Kroměřížsko

Chřiby jsou takové trochu zapomenuté pohoří. Nevysoké, schované ve stínu mnohem slavnějších kolegů. Ti, kdo tady ale byli vědí, že právě tyhle kopce mají neuvěřitelné kouzlo, že působí starobyle a tak trochu rozvážně. Nenajdete tu příkrá údolí ani špičaté vrcholky, ale spíš dlouhé travnaté louky a bohaté lesy, které si na úpatí chovají vesničky a malebná městečka. Jednou takovou vesničkou je i Lebedov a jeho rozhledny, mlýny a statky. 

Lebedov. 10 domů, 16 obyvatel. Dlážděná náves stoupá mezi starými usedlostmi do kopečku, na kterém sedí maličká zvonička. Na stromě cedulka Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš. Nikde nikdo. A přece je vidět, že v téhle maličké osadě žijí sousedé. Za okny se vyhřívají barevné muškáty, pečlivě upravené záhonky růží lemují cestičku. Na samém začátku Lebedova je posezení s lavicemi, kam se pohodlně vejdou všichni místní a ještě zbyde kousek pro příchozí.

Okolo Lebedova kdysi bývaly rybníky a políčka, dnes jsou z nich zalesněné pastviny a terasovité louky, na kterých se sem tam v ranním slunci choulí uschlé kmeny ovocných stromů. Ale je tu nádherně. Nejlépe celou tu krásu uvidíte ze dvou drobných rozhleden. Ta menší, lebedovská, připomíná slavnou historii mlýnů, kterých bylo kolem dokola požehnaně. Ta větší, Zdenička, je pojmenována po mamince stavitele, Zdeňce Galatíkové.

Galatíkovi dali vystavět nejen rozhledny, ale také velký selský dvůr, opravit starý mlýn, chovají tu moravské plnokrevníky, mají mlékárnu, staví rybníčky a vůbec se tak nějak vpili do zdejší krajiny. “Práce je tady pořád nad hlavu. Teď se nám bude každou chvíli telit kráva, a tak pomalu nedělám nic jiného, než že ji chodím do maštale kontrolovat. Kromě toho stavíme místo pro bufet, abyste si mohli něco dát, když k nám přijdete, namísto vodní nádrže dostavujeme rybník. Za pár dní budeme slavit 350 let mlýna a na tu slávu tady bude kinematograf a vypadá to, že i někdo přijde, takže se chystáme,” vítá nás paní Galatíková.

 Kolem dokola je vidět čilý stavební ruch. Hloubí se nový rybník, staví se dětské hřiště, přístřešek pro bufet. Mezi tím všim kmitají holky od koní a pod nohy se jim sem tam zaplete drobné děvčátko nebo klouček s bublifukem. Očividně jsou na celodenní shon zvyklí. Jsme na místě, kde kdysi stával mlýn, dnes je tu kromě hřebčína ještě maštal pro dobytek, výběh pro koně, mlékárna a rodinný domek. Když si pak sedáme do stínu pod pergolu, vytáhne nám paní Galatíková z lednice studený syrovátkový nápoj a borůvkovou zmrzlinu. Čerstvé a domácí. V parnu, které panuje všude kolem, je to to nejlepší, co jsme mohli dostat.

“Máme tu moravské plnokrevníky, protože to je plemeno, které se právě tady dřív chovalo a popásalo se na okolních stráních. Jsou to neuvěřitelná zvířata, na která je spoleh,” ukazuje na stráně, na kterých se koně pasou. “Kdysi jsme měli velkého hřebce, který byl divoch a muselo se s ním opatrně. Jednou přišla návštěva a nikdo neví jak, ale najednou mezi zadníma nohama tohohle obrovského koně stálo dítě a drželo se ho za kolena. Maličká holčička, která vedle něj vypadala jako pápěří. Krve by se v nás nedořezal, ale kůň namísto aby kopl nebo ucukl, v klidu počkal, až se to děvčátko v klidu odbatolí,“ chválí si paní Galatíková své koně.

Fotogalerie

Komentáře


Mail-Info

Zadejte svou e-mailovou adresu

Přihlaste se k odběru aktuálních zpráv:

  

Antispam