V dětství se několikrát stěhovali
Zdeňka Uhříčková, roz. Loucká, se narodila 2. ledna 1929 v Horním Městě rodičům Hedvice a Quidovi Louckým jako starší ze dvou dětí. Rodný list měla vystavený v němčině, Horní Město v té době spadalo do Sudet. Otec sloužil jako četník, posléze jej převeleli do Velkých Němčic a rodina se stěhovala. Bydleli v domku, který byl součástí mlýna.
Majitelkou mlýna byla od roku 1930 baronka Margareta von Kitzler, Rakušanka. Zdeňka Uhříčková si ji pamatovala jako laskavou ženu, která měla nemocné dítě. Vzpomínala, že všem dětem ze vsi hradila potřeby spojené se slavnostním biřmováním i následnou hostinu.
V roce 1936 začala Zdeňka v Němčicích docházet do obecné školy, chodila také do Sokola. Roku 1938 se stěhovali naposledy, do Uherského Brodu. Zdeňka zde pokračovala v docházce do třetí třídy. Uherský Brod byl před válkou rozrůstajícím se městem s řadou nových podniků a továren, kde převažovalo dělnictvo. K místnímu obyvatelstvu patřila početná židovská komunita čítající před válkou téměř 600 členů. Zdeňka Uhříčková vzpomínala, že Židé vlastnili před válkou většinu živností ve městě.
Otec byl uvězněn za odbojovou činnost pro Obranu národa
Roku 1939 přišla válka. Otec Zdeňky se stal téhož roku členem Obrany národa (ON). V Uherském Brodě stál v čele organizace František Bár. Ten se roku 1939 obrátil na JUDr. Vojtěcha Hruboše, který jako soudce přicházel do kontaktu s českým četnictvem. Potřeboval navázat styk s četníky, aby byl informován o činnosti německých úřadů, věděl o vhodných místech pro ukrývání osob a zbraní. Hruboš poslal za Bárem štábního strážmistra Hrdličku, který pak doporučil ke spolupráci dva důvěryhodné četníky, prap. Louckého a štstrm. Zapletala.
Zdenčina otce gestapo zadrželo někdy kolem roku 1940, na přesnou dataci si Zdeňka Uhříčková nevzpomněla. Byl uvězněn v Brně na Cejlu, kde strávil přibližně půl roku. Vrátil se vyhublý, ve vězení dostával pouze chléb. Po zbytek války už nesměl vykonávat práci četníka a pracoval jako dělník. Věznice na Cejlu sloužila ve většině případů jako přestupní stanice na cestě do jiných věznic nebo koncentračních táborů.
Po válce se do města vrátilo jen pár židovských obyvatel
Zdeňka za války zažila také postupně se zpřísňující protižidovská opatření. Lidé označení žlutými hvězdami se od roku 1941 stali běžnou součástí brodských ulic, časem už směli vycházet jen v přesně vymezené hodiny. Ve městě se nacházelo židovské ghetto (tzv. Židovna). Místní synagogu zničil požár roku 1941.
„Jedna moje spolužačka bydlela v Židovně, ač nebyli židovská rodina. Potom mi vyprávěla, že přijelo auto, vystoupili z něj Němci a templ zapálili. Mluvila o tom, že nikdy nezapomene, jak místní Židé strašně kvíleli, když pozorovali hořící budovu, kterou nesměli hasit,“ vzpomínala Zdeňka Uhříčková.
Postupně museli všichni Židé do transportu. Roku 1941 do Židovny přestěhovali i Židy, kteří dosud bydleli na jiných místech Brodu, v roce 1943 se Uherský Brod stal shromaždištěm pro Židy z jiných lokalit Moravy (okresy Uherský Brod, Uherské Hradiště, Kyjov, Hodonín a Vsetín), které nejprve umístili do přeplněné Židovny, poté převedli do budovy gymnázia a odsud na nádraží do transportů.
„Jednou jsem šla do města, z Židovny právě vycházel transport, všichni Židé, kteří skončili v Osvětimi. Měli sraz u gymnázia. Stála jsem a viděla celý ten průvod, šla tam malinká děcka, staří lidé o holi. Děcko si neslo třeba plechový nočníček, asi tušili, kam jdou. Někteří prý jeli z Brodu, aniž by se zastavili v Česku, a už druhý den byli v Osvětimi. Jestli se do Brodu vrátilo po válce do deseti lidí… Celé rodiny tam zahynuly,“ řekla Zdeňka Uhříčková.
Jen malá část uherskobrodských Židů přežila válku a do města se po roce 1945 vrátil jen zlomek původní komunity, kterou už se nepodařilo obnovit.
Osvobozování města
V posledních měsících války čelilo město častým náletům. Při jednom z nich zahynuli také sousedé Louckých, Jan Zemek se synem Ladislavem, kteří se po začátku kvílení sirén ohlašujících nálet neběželi skrýt do blízkého sklepa a zůstali na ulici. Lidé ze sklepa u obchodu pana Matyáše v Hradišťské ulici na ně volali, ať se schovají, ale už bylo pozdě. Zásah dostala i továrna Jana Briefa vyrábějící nábytek a Hladišova továrna na zpracování ovoce.
Osvobození vítali místní s velkou euforií a nadšením. Sovětská a rumunská vojska město osvobodila 26. dubna 1945. Zdeňka Uhříčková si vzpomíná, že hned v prvních dnech se u nich doma objevil sovětský voják ze Sibiře Michalko Charitoněnko, který si k nim chodil každý den vařit. Připravoval na kamnech boršč a pirožky a spálil jim přitom většinu dřeva na zimu. Před jeho návratem domů přijelo velké auto naložené kvalitním dřevem, které nechal rodině přivézt. Když odjel, ještě si nějakou dobu dopisovali.
Přečtěte si také: Jarmila Kovařčíková pro Paměť národa: „Otce jsme po návratu z koncentráku nepoznali“
Otec byl pronásledován nacisty i komunisty
Po válce Zdeňka vystudovala odbornou školu pro ženská povolání a nastoupila do účtárny místní Zbrojovky, po roce 1945 také začala znovu chodit do Sokola. V osmnácti letech začala docházet do Dvořákova pěveckého sboru, zpívala zde řadu let, dokud ji nepostihla obrna hlasivek.
Účastnila se také XI. všesokolského sletu v Praze roku 1948. Vzpomínala, že se odehrál krátce po smrti Jana Masaryka, a když přecházeli kolem tribuny na Václavském náměstí, skandovali: „Ať si kdo chce co chce říká, zabili jste Masaryka!“
Komunistické praktiky záhy pocítil na vlastní kůži Zdenčin otec, kterého jako bývalého odbojáře vyhodili ze zaměstnání bez nároku na penzi a rodina dostala pár dní na vystěhování z pronajatého bytu, ač nepatřil městu, ale faráři. Naštěstí měli rodiče nějaké prostředky a koupili v Uherském Brodě domek.
Otec se přeškolil na jeřábníka a začal pracovat ve Slováckých strojírnách. Když později zemřel, matka nastoupila do Zbrojovky, kde pracovala v kontrolním oddělení. Padesátá léta znamenala pro Zdeňku Uhříčkovou i změnu v osobním životě, roku 1950 se vdala, manžel Miroslav Slavíček pracoval ve Slováckých strojírnách. V následujících letech se jim narodily tři děti.
Srpen 1968 je zastihl na dovolené v Praze
V srpnu roku 1968 byli s manželem na dovolené v Praze, chtěli dětem ukázat hlavní město. Spali pod stanem na veřejném tábořišti. V noci někdo z lidí pustil rozhlas. Když Zdeňka vykoukla ze stanu, někdo na ni volal, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Okamžitě se sbalili a jeli domů, cestou potkávali tanky. Cestou se několikrát ocitli s autem mezi dvěma tanky, nakonec šťastně dojeli domů, kde už čekali vyděšení rodiče.
Z administrativy do výroby
Začala normalizace. Netrvalo dlouho a přišly prověrky v zaměstnání. Protože Zdeňka nesouhlasila se vstupem vojsk, přeřadili ji z účtárny do výroby. Zde si jí naštěstí všiml podnikový právník a poslal ji zpět do účtárny. Do strany nikdy nevstoupila, ač jí to v zaměstnání nabízeli.
Po roce 1968 se s manželem rozvedli, Zdeňka Uhříčková zůstala na výchovu dětí sama. Později se ještě jednou vdala za Jaroslava Uhříčka, pracovníka Zbrojovky. Sametovou revoluci s manželem vítali, vzpomíná, jak na rekreaci na Slovensku sledovali zvolení Václava Havla prezidentem. Ani druhé manželství nevydrželo, po revoluci se rozvedli.
Po odchodu do důchodu ještě dalších 20 let brigádně pracovala. Později žila v penzionu pro seniory.
Zdeňka Uhříčková zemřela v roce 2025 v Uherském Brodě, městě, kde prožila většinu svého života.
Autor: Hana Langová, Paměť národa Střední Morava
Příběh byl zaznamenán za podpory Zlínského kraje a města Uherský Brod. Paměť národa stále hledá nové pamětníky! Pokud víte o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
