Pod německou kontrolou
Jarmila Kovařčíková, roz. Machačová, se narodila 3. prosince 1938 v Hranicích manželům Anděle (roz. Bělíkové) a Jaroslavu Machačovi. Celý život však prožila ve Valašském Meziříčí. Její matka Anděla pocházela z nedaleké podhorské obce Oznice, což v pozdějších letech zásadně ovlivnilo provázanost rodiny s partyzánským hnutím. Šlo o otcovo druhé manželství. Jarmila měla ještě nevlastní sestru Zdenu, kterou otec vychovával po tragické smrti své první ženy sám. Narodila se s mentálním postižením. Její matka tragicky zahynula před válkou.
V době hospodářské krize byly chudé rodiny závislé na každém kousku paliva. Ženy chodívaly na nádraží, kde z vagonů shazovaly uhlí, kterým se pak topilo. Mezi nimi i Zdenčina maminka. Jednou se však vlak dal nečekaně do pohybu, což se jí stalo osudným.
Zdenka pro svůj mentální hendikep střídala ústavy, mimo jiné pobývala i v zařízení na zámečku v blízké Oznici (tehdejším ústavu pro choromyslné). Na konci války budovu zapálili ustupující Němci. Požár se tehdy obešel bez obětí a Zdenka se zde v té době nenacházela.
Přečtěte si také: Zdeněk Hájek pro Paměť národa: V krytech jsme si hráli na schovávanou
Dětství přerušené válkou
Když byl Jarmile pouhý rok, začala druhá světová válka, která od základu změnila život Machačových i jejich širší rodiny. V březnu 1939 přišla německá okupace a s ní i konec klidného života v Meziříčí. Město s velkým železničním uzlem a fabrikami bylo pro Němce strategicky důležité, a tak ho okamžitě začali přísně kontrolovat. S novou nadvládou se však místní obyvatelé nesmířili a v regionu začal záhy vznikat první ilegální odboj.
Na podzim roku 1944 nastoupila Jarmila do první třídy obecné školy v Krásně nad Bečvou, nebylo jí ještě ani šest let. Rodiče rozhodli, že do školy půjde dřív, aby mohla dávat pozor na svou sestru Zdenku. Školní docházka však neměla dlouhého trvání.
Jednoho dne přišlo do školy gestapo. Dusot jejich bot na chodbě si pamatuje dodnes. Učitelka děti držela ve třídě, dokud si pro ně nepřišli rodiče. Brzy poté se nad městem objevila první letadla a vyučování skončilo. „Když letěla letadla, mávali jsme a volali, ať nám hodí letáky,“ vzpomíná s odstupem Jarmila Kovařčíková na momenty, kdy jim jako dětem ještě nedocházelo nebezpečí v celém rozsahu.
V lesích se pohybovali partyzáni
Situace v regionu eskalovala ve druhé polovině roku 1944. Po vypuknutí Slovenského národního povstání začaly přes nedalekou moravsko-slovenskou hranici do beskydských a hostýnských lesů přecházet organizované skupiny partyzánů a sovětských výsadkářů. V hustých lesích kolem Valašského Meziříčí začala operovat 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, zejména oddíl Alexander Dolinov a později skupina pod velením Petra Moskalenka.
Přímo uvnitř města navíc rozvinula rozsáhlou činnost odbojová skupina Michala Malíka, která v nenápadném domku v Sokolské ulici zřídila tajný sklad zbraní, střeliva a léků určených pro muže v horách. Bojovníci v lesích by však bez pomoci civilního obyvatelstva v podhůří nepřežili nadcházející zimu. Klíčovou roli v zásobování hrály rodiny z okolních vesnic. Mezi ně patřila navzdory prožité ztrátě manžela i maminčina sestra Marie, provdaná Bártková, která žila v Brňově v domě s č. p. 35. Pomáhala sovětským zajatcům a partyzánům – nosila jim jídlo a poskytovala úkryt.
Ve druhé polovině roku 1944 se letecké poplachy a táhlé zvuky sirén staly pro občany Meziříčí častou realitou. Poplach ohlašovaly sirény z blízké továrny na klobouky. „Když houkaly jinak než na konec směny, věděli jsme, že je zle,“ vypráví pamětnice. Vždycky se utíkali schovat do lesa nad železničním přejezdem. „Matka měla připravené usušené krajíčky chleba jako nouzovou zásobu,“ vzpomíná Jarmila Kovařčíková.
Zatčení otce gestapem
Roku 1944 zatklo Jarmilina otce gestapo kvůli lístkům na maso, které pocházely z krádeže. Kupoval je od řeznického učně, netušil však, že je mladík bere svému zaměstnavateli. Jednoho dne se příslušníci gestapa objevili u nich na dvoře. Matka ještě stačila zašeptat Jarmile, že zřejmě přišli pro tatínka. Pak ho naložili do auta a odvezli. Jaroslav Machač strávil více než rok v koncentračním táboře v Dachau.
Domů se vrátil vyčerpaný a těžce nemocný. Děti ho tehdy téměř nepoznaly. Rodinu mezitím musela živit matka drobným prodejem u nádraží. Vše bylo na příděl, oblečení se přešívalo a spravovalo ze starých kusů.
Sám proti početné přesile
Do odboje se na počátku roku 1945 zapojil i bratranec Jarmily Kovařčíkové, Augustin Bártek. Když jako čerstvě plnoletý dostal předvolání k nucené práci do dolů a úředník mu mezi čtyřma očima naznačil, že v tomto drsném prostředí nemá šanci na přežití, rozhodl se pokračovat v otcových stopách. Osmnáctiletý mladík utekl k partyzánům a začal působit v řadách Žižkovy brigády. Jak vzpomínala Jarmila Kovařčíková, bunkr měli na Oznici a za podpory místních obyvatel se pohybovali v celém širokém okolí. Šlo o obrovskou odvahu, kdy kvůli jedinému udání hrozilo zatčení nebo smrt.
28. února 1945 došlo k tragédii. Poloha bunkru na Oznici byla vyzrazena. V ten den obklíčily partyzánský úkryt desítky vojáků německého policejního pluku SS a příslušníků gestapa. Tou dobou se zde nacházel právě Augustin Bártek. Ačkoliv se pět hodin statečně bránil obrovské přesile, nakonec v bezvýchodné situaci odjistil granát, který ho usmrtil. „Roztrhal ho tak, že ho nikdo nepoznal,“ popisuje Jarmila Kovařčíková tragédii.
Osvobození nepřineslo jen radost
Konec války nebyl jen důvodem k bezstarostným oslavám. Sovětští vojáci prohledávali domy a brali, co se jim hodilo. Jednomu z nich padly do oka otcovy hodinky a chtěl mu je zabavit. Situace se vyhrotila natolik, že rudoarmějec namířil zbraň a v domě hrozila střelba, ke které nakonec naštěstí nedošlo. Rodiny se také bály o dívky. Mladé ženy se často skrývaly na půdách a ve sklepích, aby se vyhnuly násilí.
Z tohoto období si Jarmila Kovařčíková vybavuje i násilnou smrt místního udavače, kterého partyzáni zastřelili přímo v jeho domě. „V naší ulici žil takový hrozný Čechoněmec, byl to udavač. Vytahoval se, že bude celé náměstí dlážděné českými lebkami,“ vzpomíná. Přítomnou babičku s vnukem měli partyzáni tehdy poslat do patra. Poté, co manželka dotyčného jednoho z partyzánů poznala, zastřelili i ji.
Srpen 1968 v tiskárně
Po válce nastoupila Jarmila do tiskárny ve Valašském Meziříčí, kde poté pracovala až do svého odchodu do penze. Dramatické chvíle zde zažila během srpna 1968, v den invaze vojsk Varšavské smlouvy. Do tiskařského provozu náhle vtrhli sovětští vojáci se samopaly, zastavili stroje a znehodnotili rozpracovaný tisk novin. Tehdejšího vedoucího odvedli k výslechu. Starší muž obrovský tlak neunesl a krátce nato zemřel.
Víra je provázela celý život
Rodina Machačova si po celou dobu totality udržela křesťanskou víru. V době nejtvrdšího stalinismu i pozdější normalizace navštěvovali bohoslužby v místním kostele. Jarmila se provdala za Jindřicha Kovařčíka, se kterým se seznámila v tiskárně. S manželem ve víře vychovali i své tři syny, ačkoliv kvůli docházce do hodin náboženství čelili ve škole potížím. Všem třem se nakonec podařilo úspěšně vystudovat vysoké školy.
Na konci roku 2025 žila Jarmila Kovařčíková v domově pro seniory ve Valašském Meziříčí. Při sledování aktuálního světového dění v televizi si znovu uvědomovala, jak blízko mají nynější válečné konflikty k jejím vlastním prožitkům z dětství. Válka pro ni neskončila jen datem. Zůstala ve vzpomínkách, které si s sebou nesla celý život.
Zdroj: Paměť národa
Příběh Jarmily Kovařčíkové byl zaznamenán za podpory Zlínského kraje a města Valašské Meziříčí, děkujeme! Paměť národa stále hledá nové pamětníky! Pokud víte o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
