Těch skupin se přitom každý rok objevuje více a více. S tancem, který tančí, jsem coby rodilý Straňan spojen i já, léta jsem své kamarády tanečníky při něm doprovázel na své gajdy a pokaždé jsem byl ohromován jeho úžasnou magickou sílou – jak dovede dědinu propojit v jedno harmonické společenství. Tanec je přitom prastarý, neznámé jsou jeho kořeny a obsah, o jeho magické síle však vypovídá skutečnost, že je dodnes živý a že námi roduvěrnými prorůstá.
První písemná zmínka o něm pochází z konce 18. století, kdy jej naši předchůdci předváděli své vrchnosti na zámku v Uherském Ostrohu. Tančili jej tehdy tak divoce, že se při něm do krve posekali, oni ti naši prapradědové totiž ten tanec tančili se skutečnými zbraněmi. Šavle či obušky po našich předcích se sice nedochovaly, tanec se dnes tančí se šavlemi dřevěnými, které mají tvar protáhlých slzí, ale tanec si dodnes zachoval někdejší urputnost, je vidět v pohybu paží, švihu tanečního kroku i v obsahu písní, které jsou o zbojnících, jejich činech i šibenicích.
Zajisté i proto má ta protáhlá slza – šabla, barvu krve. Ať již jsou straňanští fašančáré oblečeni v krojích barvy modré či bílé, modrá barva s červenými haraskami na širácích je barvou mladých, starším je určena barva bílá, která byla kdysi barvou smuteční, jsou krásní bílí i modří. Mezi nimi svébytné postavení mají gazdové, jejichž důležitost vyznačuje rožeň – dřevěná píka, na kterou gazdiny navštívených domů přivazují láhve slivovice a napichují slaninu. Mezi gazdy postavou i každým gestem jeden nebývale vyniká.
Gazdou je podle mých pamětí již od nepaměti a každým rokem ve své rozevláté bohatýrské haleně zraje. Vodí své poddané jak kvočna kuřata, sám pajdavý, protože má v holeni otevřenou ránu, ale to jeho držení rožně a gesta nedokáže nikdo, k čemu jiný gazda musí oběhnout kolo, on zvládne malíčkem. Každý rok říká, že je gazdou naposled, ale my bychom si fašanky – všimněte si, že na Strání se fašanku na znamení úcty říká pomnožně – bez něho nedokázali představit, my bychom bez něho byli poloviční, nás by to bez něho tak nebavilo, bez něho by mi nehrály ani gajdy, kterým já s mými kamarády dáváme přednost, protože jsou hudebním nástrojem nejstarším, zahaleným i mýty.
Staří gajdoši totiž na bezové trubičky, z nichž se vyráběly pískory, chodili až pod bájnou Javořinu, kam nemohl dolehnout kohoutí hlas, s těmi pak byli v hraní nejlepší. Mimochodem tanec Pod šable za doprovodu podjavorinských gajdošů přivábil do Strání i Leoše Janáčka. V poslední době se ale objevují i nástroje nové, jako je akordeon, křídlovka či bubny. To pak ve zvuku i rytmu vypadá, jako by tanec tančili Turci, ale mně to nevadí, protože důležitější než skutečnost, na co se hraje, je okolnost, že se vůbec hraje. Nakonec ti nejmladší, kteří ještě muzikanty nemají, si k tanci jenom prostě zpívají, a i to vypadá předobře.
