Kunovice
Jízda králů má v Kunovicích dlouholetou tradici. Jde o obyčej patrně předkřesťanského původu. V křesťanské chronologii jde o svátek svatodušní, tradičně pořádaný na svatodušní pondělí. První písemná zmínka o konání této slavnosti v Kunovicích je z roku 1897. Jezdívala se zřejmě každým rokem až do roku 1914, kdy byla přerušena první světovou válkou. Potom byly jízdy králů opět obnoveny a jezdily se pravděpodobně až do roku 1944. První poválečná jízda králů se konala v roce 1954. V průběhu let byla tradice několikrát přerušena. K poslední obnově došlo v roce 1996. Jízda králů tehdy dobře zapadla do průběhu oslav 800. výročí první písemné zmínky o Kunovicích. Ústřední postavou jízdy králů je král, což má být podle tradice panic. Proto bývají za krále voleni chlapci ještě nedospělí. Král jede na bílém koni přestrojen v ženském šatu, s tváří zakrytou pentlemi a růží v ústech na důkaz mlčenlivosti. Po straně má pobočníky s tasenými šavlemi, jejichž úkolem je krále chránit. V čele průvodu jede praporečník, další jezdci jsou buď vyvolávači – ministři, kteří žádají rodiče o krále, anebo vyvolávači – výběrčí. Ti vyvolávají vtipné vyvolávky a inkasují za ně od přihlížejících drobné finanční příspěvky „na chudobného krála“. Jízdu králů veřejně povoluje starosta. Na závěr družina vrací krále jeho rodičům, děkuje jim za něho a účastní se večeře – hostiny v domě králových rodičů. Ivana Majíčková, starostka Kunovic
Vlčnov
Jízda králů je prastarý lidový rituál. UNESCO ho zařadilo mezi mistrovská díla nehmotného kulturního dědictví lidstva. V dávných dobách se jízda králů jezdívala na různých místech. Dnes už jsou to ve Zlínském kraji pouze tři místa: Vlčnov, Hluk a Kunovice, a v sousedním Jihomoravském kraji Skoronice. Jezdí ji v době svatodušních svátků osmnáctiletí kluci, kteří přesně toho roku dovršují plnoletosti. Tento rituál vždy spojoval komunitu. A zvláště dnes, v současné době, kdy už komunitní život i uvnitř rodin není úplně běžný, je jízda králů velká událost. Rodina se na slavnost chystá, někteří lidé téměř celý rok připravují výzdobu koní, musí se přichystat kroje. Kluci musí nasbírat trnky a vypálit slivovici. Ale i děvčata z ročníku, který dovršuje osmnácti let, mají své povinnosti. Všichni takto společně prožívají významnou událost ve svém životě. A právě to, že se potkává i širší rodina, vnuci s prarodiči, mladí s bratranci a sestřenicemi, považuji za velmi důležité. Není to jen pozlátko pro diváky, kdy jezdci jedou na koních nastrojení v krojích a vyvolávají žertovné vyvolávky, ale má to mnohem hlubší smysl. Posiluje se soudržnost rodiny i vesnice, spojení generací u společného stolu. Hoši, když objíždějí vesnici, vytvářejí si hluboký vztah k tomuto místu. Ranní mše svatá bývá sloužena za chlapce i za děvčata „osmnáctiletého ročníku“. Má to tedy i rozměr spirituální. U nás ve Vlčnově kluci vědí, že jízda je pro ně premiéra i derniéra. To se neopakuje, to se může stát jen jednou za život. Když zaspí, a rozmyslí si to, až když je mu dvacet let, má smůlu. Je to společný prožitek celého ročníku, který ty lidi provází už celý život. Když jel můj nejstarší chlapec, měl jsem dojem, že ráno nasedl na koně chlapec, objel vesnici a večer z koně sesedal muž. To byl můj osobní poznatek: že jde vlastně o završení jinošství a vstup do světa mužů. Ve Vlčnově se tradice nepřerušila ani v době druhé světové války, což muselo být velmi těžké, protože se nesměla pořádat žádná shromáždění. Tehdy museli kluci projevit i velkou osobní statečnost, když se zástupci skupiny museli vydat do Zlína na gestapo a vyžádat si souhlas, aby mohli jet. Jelo se i za všech let druhé světové války. Ve Vlčnově udělala velký kus práce Společnost Jízdy králů, která shromažďuje jména králů a vypátrala je až sto let pozpátku. Jan Pijáček radní Zlínského kraje (bývalý starosta Vlčnova).
