Pít vodu ze slaných pramenů chodili lidé i zvířata ještě dlouho předtím, než někdo tušil, že tu někdy nějaké Luhačovice budou. S velmi zajímavou myšlenkou přišel v 17. století lékař a profesor Johan Ferdinand Hertod. Tvrdil, že lidské organismy v každé části světa přejímají živiny z půdy a plodin v místě, kde žijí. A protože v Luhačovicích a okolí byly bohaté na vápenité prvky, které se v těle usazovaly, nabídla příroda lidem a živočichům léčivé prameny, které tyto usazeniny zase vyplavovaly z těla ven.
Jak že to se slavnou Vincentkou bylo? Pojmenována byla po hraběti Vincenci Serényiovi už v 17. století. Na začátku 20. století se čerpala ruční pumpou a v hliněných lahvích se koňskými povozy rozvážela po celém Rakousku – Uhersku. Dětem ji lékaři doporučovali pít s mlékem, dospělým zase s kvalitním rakouským vínem. Na obojí asi bylo potřeba si trochu zvyknout. Jan Šumšal, ředitel Vincentky, ale vinný střik s Vincentkou vřele doporučuje. „Už v 18. století lékaři doporučovali Serényiům, aby luhačovických pramenů hojně a pravidelně užívali. Jeden z lékařů v knize z roku 1796 dokonce píše: Pane hrabě, nepijte tolik alkohol a kávu, nejezte tučná jídla, nehyřte. A pokud už pijete, pijte vybraná rakouská vína smíchaná s minerální vodou luhačovickou.“ Pan Šumšal dobře ví, o čem mluví. Před 15 lety dokonce jeho firma vyrobila několik desítek lahví s nápojem nazvaným Lázeňský střik. Kvalitní víno z vinařství Michlovský se míchalo s Vincentkou a bylo určeno pro luhačovické kavárny. Osvěžující a lahodný nápoj se však jako regionální specialita příliš neuchytil. Dodnes ale mají pár lahví ještě v archivu.
Něco na tom bude. Kdo nešel po noci prohýřené ve vyhlášeném nočním klubu Elektra utišit rozhoupaný žaludek douškem z některého pramene, jakoby ani nezažil noc v Luhačovicích. Vincentka i jiné prameny totiž skvěle regulují kyselost vína a zmírňují překyselení žaludku. Díky vysokému obsahů solí a železa jsou prostě skvělým lékem na neduhy nočních ptáčat.
V 19. a 20. století putovala Vincentka po Evropě v hliněných nádobách, později pak ve skleněných lahvích. Nejskvělejší nápad ale měli soudruzi z NDR, kteří do podniku darovali první a jedinou linku pro vyfukování plastů v celém Československu. Zdálo se to jako brilantní inovace. Lahve byly lehké a snadno se převážely. Nikdo nic takového neměl. Flašky vypadaly podobně jako tehdejší lahve na ocet a uzavíraly se hliněným víčkem, jako třeba mléko. Bohužel už nikdo nedomyslel, co asi udělají tehdejší plasty se silně mineralizovanou železitou Vincentkou. Během pár dnů byla voda v této lahvi naprosto zdevastovaná.
Ty časy už jsou naštěstí pryč. Dnes Vincentku koupíte v elegantní tmavé lahvi v každé lékárně a v několika supermarketech. Nebylo tak tomu ale vždycky. Původně hraběcí, později státní podnik si prošel docela pohnutou historií, a chvíli už to vypadalo, že bude s Vincentkou namále. Budova, ve které Vincentka sídlí, byla postavena po válce v roce 1949. S různými úpravami a dostavbami tu sídlí dodnes. Minerálka přežila války i socialismus, málem ji ale položila privatizace.
V roce 1992 byla Vincentka za mimořádně výhodných podmínek zprivatizována, tři roky podnik ještě fungoval a v roce 1995 nový majitel propustil zaměstnance, rozprodal zařízení i technologie a na budovu vyvěsil nápis NA PRODEJ. Vincentka pak zmizela z trhu a podnik nikdo nechtěl. Místní lidé, lázně ani město. Jediné, co v celé budově zbylo, byl třicetitunový litinový plnič, který nikdo nedokázal odnést.
Chátrající budovu a celou značku s ní nakonec koupil Jan Šumšal v roce 1997. Bylo mu tehdy 52 let, měl za sebou kariéru u českých i zahraničních firem a poohlížel se po nějaké klidné činnosti na důchod. Do cesty mu ale přišla Vincentka. Tehdy to byla vybydlená budova s rozbitými okny, zatékající střechou, graffiti na zdech a autodílnou v pronajaté části. Všude kolem odpadky a špína.
„Rozhodně jsem nechtěl podnikat,“ říká Jan. „Protože jsem ale dřív pracoval v oblasti investic, nedokázal jsem pochopit, proč nikdo Vincentku nechce. Jedinečný, tři sta let starý produkt, který nemá ve světě konkurenci. Říkal jsem si, jestli je tam problém s pozemky, s budovou, technologiemi, jestli je pramen slabý, jestli je kontaminován. Do dneška jsem nic takového nenašel. Vincentka byla nechtěná bezdůvodně.“
Nakonec si vzal úvěr na několik desítek milionů korun, budovu koupil a spolu s rodinou se vrhnul do oprav a budování. „5. prosince 1997 jsme dostali klíče od prázdného baráku a v březnu už jsme expedovali první kamion. Moc mi tehdy pomohla moje žena a můj syn, kteří se do toho opřeli se mnou. Byly to těžké, ale krásné roky,“ vzpomíná dnes generální ředitel. Vincentka má k dnešnímu dni 12 stálých zaměstnanců ve výrobě, a kromě typických hnědých lahví odtud putují krabice s nosními spreji, pastilkami nebo sirupy založenými na léčivých vlastnostech luhačovických minerálních solí.
Vincentka dnes mohla být jen jedním z pramenů v malých lázních na samém okraji Moravy. Díky pilné práci, odvaze riskovat a chuti zachránit něco jedinečného, je to dnes největší luhačovický vývozní artikl. Nezbývá nám, než smeknout klobouk a připít douškem minerálky na zdraví. Tak trochu to vypadá, že tohle není jediný příběh znovuzrození v Luhačovicích. Ale o tom zase příště.
Fotogalerie
run_function(‚hash‘,’fotogalerie-zlin-cz-list‘,’158072′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(‚1955‘); $wc[‚id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(‚158072‘); $wc[‚unique_id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[‚function_id‘]=’fotogalerie-zlin-cz-list‘;‘,’a:0:{}‘); ?>
Blog o cestování, dobrém jídle, výletech, místních farmářích, krásných místech na spaní, šikovných lidech, tvořivosti a nápadech vám přináší turistické regiony Zlínského kraje ve spolupráci s webzinem Zlin.cz a Luhacovice.cz.
