Expedice Makalu 2021

Foto: Archiv Lukáš Jasenský
Lukáš Jasenský – vášnivý horolezec a překonavatel všemožných rekordů. Právě dnes vám přinášíme exkluzivní rozhovor s tímto skvělým člověkem, který si troufl i na jednu z nejvyšších hor světa – Makalu (8 485 m n. m.). Výstup to určitě nebyl jednoduchý, a proto jsme rádi, že se s námi Lukáš o tuto zajímavou a nezapomenutelnou zkušenost rozhodl podělit.

Lukáši, jak ses k takovému koníčku, který vyžaduje spoustu tvrdé dřiny i času, vlastně dostal? Co na něj říkají příbuzní a rodina?

Já vždy říkám – jak slepý k houslím; je ale pravdou, že příroda a hory mě provázejí od útlého dětství už jen tím, že má babička pochází z malé vesničky na kraji Nízkých Tater. Odmala jsme tam jezdili, a když ne na Slovensko, tak jsme prázdniny trávili v lesích na chatě. I když jsem četl a slýchával o horolezcích, kteří se pohybují v nejvyšších horách světa, uplynulo hodně času a tuším, že v 16 jsem poprvé uviděl Grossglockner, nejvyšší horu Rakouska. O pár let později jsem se na něm ocitl. To byl můj první alpský kopec. Od té doby jsem na něm byl nespočetkrát, stejně jako na dalších horách. Já si to zamiloval. A byla tam i ta touha se podívat na vyšší kopce. Postupem času se na mém obzoru zjevily i ta nejvyšší pohoří světa a jednoduše jsem tam chtěl. To znamenalo jen jedno, neustále na tom pracovat a posouvat se ke svým snům. Jsem snílek a je to pro mě přirozené. A myslím, že je i přirozené pokoušet, kde až máme ty své hranice. V každém z nás dříme to dítě a dobrodruh.

Pro přítelkyni, příbuzné, rodinu je to náročné, ale všichni mě v tom přesto podporují a toho já si nesmírně vážím. Ono žít s horolezcem není žádný med. Není to jen o expedici, ale spoustu času trávím po Evropě na horách, na skalách. Je to o každodenním tréninku, přípravě. Samotná expedice se připravuje velice dlouho. Krom přípravy sebe samého musím zajistit logistiku, financování, naplánovat to, a do toho ještě pracovat. To zabere opravdu hodně času. A všechny dny nejsou zalité sluncem, takže já si velice vážím toho, že mám takovou podporu v rodině.

Má se za to, že je Makalu jednou z nejtěžších „osmitisícovek“. Bylo to opravdu tak drsné, jak se povídá?

Když jsem poprvé spatřil Makalu z údolí a přede mnou byla takřka čtyřkilometrová stěna,
i nějaká ta slza ukápla, když jsem si uvědomil, že ta dlouhá cesta za snem mě přivedla až sem. Zároveň jsem si z toho sedl na zadek, když jsem uviděl, jak je hora monumentální. Po letošní zkušenosti musím uznat, že to není jednoduchý kopec. Jen choďák. Už při samotném treku se překonává velké převýšení a jsou tam i nebezpečné úseky, kde dochází k sesuvům půdy, kamenným lavinám. Letošní rok velice ovlivnila podmínka na samotné hoře a počasí, které bylo nestabilní. Místo sněhu nebo firnových polí bylo hodně mokrého extrémně tvrdého ledu. Nešlo tedy jen o „choďák“, ale o poctivé lezení. Tím, že jsem neměl šerpu a kyslík, tak bylo vše na mě. Nahoru jsem tak pokaždé táhl batoh narvaný věcmi i k fixování, což bralo v těch výškách hodně síly. Zároveň si s námi hrálo počasí, které v květnu bylo velice nestabilní a my jej nemohli ze dne na den předpovídat. Pokaždé to bylo jinak. Největší problém byl silný vítr, který znemožňuje výstup. Limit pro horolezce bez kyslíku je 35 km/h, my měli 50–60 km/h. Když se do toho přidá sněžení a nulová viditelnost, je z toho smrtelný koktejl, který musí člověk ustát, aby si zachránil život. Závěrečný vrcholový pokus tak ovlivnil druhý Cyklón a bylo vymalováno. Nohy na ramena a utéct odtud pryč. Nic jiného se tam dělat nedá.

Výšlapy podobné právě tomu na Makalu v člověku zanechají mnoho dojmů. Co pro tebe bylo „tím nejsilnějším“, co si z výpravy odnášíš?

To je těžká otázka. To musí člověk zažít, aby pochopil, co tam zažíváme. Těch momentů byla spousta. Ať už samotná expedice, na kterou se skrz Covid-19 podařilo dostat až na třetí pokus, tak to, že jsem se rozhodl odletět z Česka sám po příchod pod Makalu, Base campu, lezení na samotné hoře. Co bylo opravdu těžké a zároveň lehké, tak otočit to v 7 600 metrech a vědět, že letos vrchol nebude, že nikoho počasí na vrchol nepustí. V ten moment jsem ale jen přemýšlel nad tím, abych si zachránil život a zdraví. Každý den jsem tam zažil chvíle, které si budu jistě dlouho pamatovat.

Zvládání takových výzev je určitě podmíněno i skvělou kondicí a spoluprací se zbytkem týmu – na koho ses spolehl při překonávání Makalu ty?

Spolehl jsem se sám na sebe. Jak jsem již zmiňoval v předešlé otázce, z Česka jsem odcestoval sám s tím, že buď s někým spojím síly, nebo to bude jen na mě. V konečném důsledku jsme tam byli parta super lidí. Celkově letos 15 pokušitelů. Jen pro představu – na Everestu bylo přes 350 lidí, plus sherpové a další členové personálu. Na Makalu jsme byli jak bez kyslíku, tak s horolezci s kyslíkem a sherpy. Těm pomáhají právě krom kyslíku nahoře i zmiňovaní sherpové. Pro mě to znamenalo si vše na horu na zádech vytáhnout sám. Tam mě to kolikrát stálo hodně psychických a fyzických sil. I když jsme se s klukama drželi pospolu, každý spoléhal sám na sebe. To neznamenalo jen vynášku věcí, ale také udělat plošinu na stan, postavit stan, ukotvit ho, hlídat, aby nic neuletělo. Tohle jsou pro mě při silném větru navíc i další 2 hodiny. Dávám tak hodně na svou intuici.

Výstup jsi musel, bohužel, kvůli počasí přerušit. Na co by se tu měl člověk v rámci řádění přírody připravit?

Jedna věc je fyzická a psychická příprava. Nepodcenit vybavení. Můžeme být připraveni, jak nejlépe umíme, ale přírodu neovlivníme. V tomto případě je to pak hlavně o hlavě. Za prvé člověk se tam nevypraví, pokud by tam nechtěl. Ta touha se podívat na vrchol je vždy,
ale musíme si uvědomit, že to není cíl. Je to jen bod na cestě. Cíl je dole. Samozřejmě je krásné podívat se na vrchol, ale ten vrchol tam vždy bude, ale my máme jen jeden život. Je třeba tam udělat zásadní rozhodnutí velice rychle, což v těch výškách může dělat problém. Na špatné rozhodnutí tam ale není prostor. Tam nám to chyby neodpouští.

Jaká emoce u tebe ve chvíli, kdys to musel „otočit“, převládala? Jak těžké pro tebe vlastně bylo rozhodování o tom, jak pokračovat dál?

Žádná. V ten moment jsem nepřemýšlel nad ničím jiným. Nepřemýšlel jsem nad rodinou, nad tím, že mám za sebou sponzory, v hlavě jsem měl jen to, že jsem v 7 600 m v noci úplně sám za silného větru, sněžení a v nulové viditelnosti. To nejsou podmínky na výstup. Na osmitisícovky se stoupá ideálně při čisté obloze a nulovém větru. Tady jsem neměl co dělat. Energie je v tomto nečase rázem pryč, jedete na úsporu. Vše na mně bylo zmrzlé. Otočit to a zachránit si život byla samozřejmost. Na hrdinství tam není prostor. Jen jsem doufal, že trefím zpět do C3. Měl jsem s sebou injekci Dextametazonu. A pokud by byl fakt průser, tak bych si ji jednoduše střelil do stehna. Zbytek noci jsem pak strávil ve stanu plném sněhu, kde bylo vše zmrzlé a vlhké. V tomto stavu se spát moc nedá a ani bych to nezkoušel, aby to nebylo na dlouho. Uvnitř se mi teda honilo hlavou, kde jsou kluci z Gruzie, kteří se ztratili někde nade mnou na ledovci, nakonec i oni se vrátili dolů.

Co bys poradil člověku, který by s takovým koníčkem nějak postupně rád začal?

Ať to raději nedělá. 😄 Stojí to spoustu času, energie a těžce se to kloubí s normálním životem. Nějaká pozitiva? Stojí to za to! Být tam a podívat se na svět z výšky. Člověk tam jednoduše musí chtít být. Já jsem nad 5 700 m strávil 6 týdnů, vlastně jsem každým dnem umíral, protože v té výšce se nedá bavit o regeneraci. Každým dnem tak tělo trpí, a to člověk musí přijmout, pokud ne, sežere vás to a jednoduše expedici ukončíte. I takový případ jsem zažil. Takže rada: musíte to chtít. Pak už je na každém, jakou cestu zvolí a jak se k těm svým snům a vrcholům dostane. ☺️

Snad ještě poslední otázka: Jaké sis dal cíle a výzvy do budoucna? Uvidíme tě v nejbližší době na nějaké další hoře?

Momentálně se dávám po expedici dohromady, nabírám to, co jsem ztratil (8 kg svaloviny)
a již jsem zavítal k jižním sousedům za výstupy a lezením. V nejbližší době se s partnerkou chystáme do Itálie, kde si užijeme společné chvíle, přece jen jsem byl pryč 2,5 měsíce,
a vyšlápneme si spolu něco hezkého a jednoduchého. A ohledně velkých hor? Plán již mám. Pokud nám to dovolí situace, ve velice malém týmu dvou lidí bychom se chtěli vydat do Pákistánu na Gasherbrum 1 a 2, pokusit se o double. V hlavě mám však návrat na Makalu, kde bych rád projekt dokončil. Necháme se překvapit, co čas přinese. ☺️

Zobrazit fotogalerii >>

×

Přehled denních zpráv na Váš e-mail

Odebírat novinky
x