„Tati, co to tady tak voní,“ protírá si rozespalé oči mladý zámecký pán, který se přišoural za tatíčkem do skleníku. „To je ananas, Arnošte,“ odvětil zamyšleně botanik shrbený nad zkypřenou hlínou. „A…co?“ odvětil chlapec. „A….neptej se tak hloupě a podej mi skicák, tohle ještě nikdo v Rakousku neviděl,“ odbude ho otec. Chlapec se neochotně klackuje pro skicák a cestou si brumlá něco o tom, že taková hloupá kytka přece nemůže mít úspěch. Píše se 19. století a Olivier Loudon právě vštěpuje svému synovi lásku k botanice.
Zámek, který patříval Víckovským, Vrbnům i Rottalům (o těch jsme si povídali v Holešově, pamatujete?), nejvíc proslavili Loudonové a Loudony zase Gideon Ernst, slavný vojevůdce, císařský polní maršálek a generál. Jeho prasynovec Olivier byl prvním loudonským majitelem bystřického zámku. Jeho vášeň pro botaniku a umění rozkvetla v zámeckém parku. Oranžerie neměla na celé Moravě konkurenci a park se stal jedním z divů okolí.
Dnes se do parku můžete podívat jedině oknem. Od 30. let park vlastní Armáda ČR a skleníky, oranžerii i zimní zahradu nahradily vojenské objekty, naplněné zdravotnickým materiálem a technikou. Proto bude možná lepší obrátit zraky zpátky dovnitř. Ve východním křídle prvního poschodí je výstava ohýbaného nábytku, který odkazuje na dlouhou tradici nábytku TON zakladatele Michaela Thoneta, který dal Bystřici světový věhlas. Rozum zůstává stát nad tím, jak je možné dřevo ohýbat, kroutit a tvarovat. Krásný kus práce.
V létě tu bývají sezónní výstavy místních umělců, ostatně právě tady pracoval také Hanuš Schwaiger. V přízemí zámku je malebná výstava keramiky, která se na zámku vyráběla, doplňuje ji také pracovna spisovatele Františka Taborského, který jako by si odtud jen odskočil a co nevidět se vrátí pro brýle a vycházkovou hůl.
To, co nadchne chlapce, je Expozice napoleonských vojáků. V bývalé kapli najdete drsné podmínky polního lazaretu, nablýskané uniformy plné zlata, peří a huňatých čepic, které budou možná větší než nejmenší členové vaší výpravy. Najdete tu prapory, střelné zbraně i drobnosti z bitvy u Slavkova. Až oči přecházejí.
Zámek má ještě jednu tvář, zatím odvrácenou od lidí. Horní patro čeká, až jej po dlouhých letech zase někdo opraví a vrátí mu život. Bývaly tady kanceláře vojenské správy, dnes sem padá listí a tapety se pomalu a tiše odlupují ze stěn. Snad se brzy povede i tuhle část bystřického zámku oživit stejně dobře, jako se to povedlo s těmi ostatními. Vy si tam ale skočte už teď, bude vás to bavit všechny, slibujeme.
