Těsně po třicítce se dostal na práh smrti poprvé. „Když jsem se najedl ,měl jsem strašné bolesti, nefungovala mi kompletně zažívací soustava. V roce 1972 jsem byl kost a kůže, zhubl jsem na 46 kilo,“vypraví. „Na klinice v Hradci Králové zjistili, že mi tělem putují vnitřní orgány. Byl to asi následek úrazu z dětství. Byl jsem dvakrát klinicky půl hodiny mrtvý, potvrdil mi to pak docent Mašurka, který si na mně skutečně hodně zaexperimetoval a zachránil mi život. Od té doby mám místo bránice umělou síťku, žaludek mám ve speciálním upevňovacím vaku[/b], lékařský čaroděj mi provedl i řadu dalších na tu dobu neskutečných věcí, dodnes mám třeba část polykacího ústrojí ze syntetické tkáně,“ vrací se do začátku sedmdesátých let minulého století Machů, jemuž náročná zákrok připomíná velká jizva.
Před sedmi lety se vracel ze své milované zahrádky na kole, následovalo zatmění, pád – mozková mrtvice. Jiní by ji nepřežili, ne tak Zdeněk Machů. Místo půlroční speciální léčby na klinice v Brně vyskočil po pár desítkách hodin z postele a chtěl domů. „Pan profesor tvrdil, že tohle ještě neviděl, že když odejdu po svých bez zdravotních následků, tak to bude prostě nevídaný zázrak,“ vzpomíná na druhé k.o. vlastní smrti Machů. Tak se také stalo. Přitom mozková mrtvice v jeho rodě- pochází z devíti dětí – řádila jako černá ruka.
Přežívání vlastní smrti má Zdeněk Machů asi v genech. Jeho otec v dubnu 1945 jako jediný díky tomu, že se ukryl v jímce s močůvkou, přežil řádění německých okupantů při vypálení Ploštiny.
„Život je největší dar, jaký můžeme dostat, nehledejte jiné štěstí, než v každodenní práci, úsměvu a dobré náladě,“ říká muž, který si jej díky nezlomné vůli a optimismu užívá už potřetí.
