Je chviličku po půl desáté, za pár minut začne páteční veřejná generálka. Do zlínského Městského divadla proudí davy. A davy hodně rozdílné, lehce namalované postpuberťačky ze středních škol, páni mladomuži dokonce tu a tam s motýlkem. A pak taky starší generace. „My sem chodíme 45 let, právě s touto paní, mojí chotí,“ říká natěšený sedmdesátník.
Živo v tu chvíli v hereckých šatnách, na chodbách i v kuřárně. „Jsem kuřák mírný a když tak elektronický, jednu klasiku si teď ale pro uklidnění dám,“ vysvětluje Zdeněk Julina, který za chvílu kromě přestávky více než dvě hodiny nezmizí coby Největší z pierotů anebo Kožíkův (a také Michálkův) Kašpar Deburau z jeviště. Rodák český, co dobyl Paříž.
Vedle Juliny proběhne jeho otec, tedy jen protentokrát, ve velkém spektáklu, vždy hbitý a rozesmátý Radovan Král. Zdraví se s Helenou Čermákovou. „Je to krásné představení, nechci to zakřiknout,“ říká paní Helena. Na přímou otázku přímá odpověď. Kolikátá role to na mateřské scéně asi tak může být? „Myslím, že asi tak stá padesátá,“ počítá v letu směrem jeviště.
Naprosto plný sál, rozvíjí se příběh plný lidství o tom, jak herec a mim přes smutek a trpělivost k uznání a naplnění přišel. Julina exceluje i jeho kolegové vynikající, působivé pohlazení šansonem, pantomimou i činohrou.
V přestávce se prostranství kolem divadla stává příležitostí pro mladé kuřáky. I lahvinka šampusu kupodivu v čase předpoledním padne. Starší u kávy.
Příběh plný barev a Deburuaovy lehce tragické bílé vrcholí. Vzmach, vrchol, pád. Velké představení. A opona.
Na generálce se netleská, dupe se. Ne moc dlouho, herci by si zasloužili déle. Děkovačka se v tomto případě podle tradice nekoná. Nu, nekoná…
Vyběhnete do foyeru. „Super,“ dýchá přerývanou radostí ředitel Petr Michálek, který v tomto případě coby autor upravil i Kožíkův text. Kolem mu proběhne jeden z jeho synů-dvojčat, zahrál si pěkný part syna hlavního hrdiny. „Divadlo je super,“ napodobuje otce, „ale fotbal taky,“ prozrazuje MM – Matěj Michálek, že se opravdu potatil.
Kam všichni spěchají? Vždyť už mají generálkovou šichtu za sebou. „Všichni na jeviště, k paní režisérce,“ ozývá se v zákulisí. A tak doslova proletí i jako vždy jedinečná Helena Čermáková. „Promiňte, utíkám. Jsou připomínky a taky děkovačka se musí podle režisérky Zoji Mikotové dát dohromady,“ omlouvá se stejně jako hodně velký Pierot Zdeněk Julina.
