Pan Bernátek zná absolutně dokonale trasu Luhačovice – Zlín. Jezdí mezi největšími moravskými lázněmi a našim hlavním městem dlouhatánská léta. Navíc si vždycky v létě, taky řadu roků, přidává jinou řidičskou porci. Zájezdy.
„No, když se tohle skloubí dohromady, samozřejmě to přibývá. Rád bych ještě jezdil čtyři roky, to bych měl odejít do důchodu,“ říká za volantem autobusu na základně ve Slavičíně, odkud teď nově vyráží na svou trasu do Prahy.
Jezdí v horku, jezdí v tuhé zimě, v posledních dnech jeho um prověřuje i sníh a led. „Největším nepřítelem řidičů je určitě led, to musíte vždycky sledovat předpověď, ale ani to zdaleka nestačí. Když jsem třeba na kopci a nejsem si jistý, zda sjedu, prostě musím počkat. Vozím lidi a jde o zdraví,“ říká zkušený řidič zcela logicky.
Pan Lubor je unikát, ale i z trochu jiného pohledu, než obrovského počtu najetých kilometrů.
„Ano, to číslo je sice úctyhodné, ale měli jsme i případy, kdy chlapi ujeli ještě víc,“ připomíná ředitel ČSAD Vsetín Oldřich Holubář. V čem je tedy jedinečnost devětapadesátiletého řidiče autobusu?
„Kolik evropských zemí jste s autobusem navštívil,“ to je otázka, kterou cestovatel, který se nikdy vlastní vinou nepodílel na vážné nehodě, tu a tam dostane.
Odpověď je šokující. „Úplně všechny, byl jsem prostě s autobusem úplně všude, včetně Islandu, tam se jede lodí přes Faerské ostrovy. „Prostě jsem měl to štěstí,“ loučí se Pan Řidič, když se ráno vydává na svou další cestu směr Praha.
