Na koloběžce a s úsměvem ji totiž můžete potkat kdekoliv. A kdykoliv.
„Jasně, koloběžka, malá ale milá, mne doprovází už sedmým rokem, je to pro mne ten nejlepší dopravní prostředek. Jezdím ve Zlíně do školy, do menzy, k lékaři, do obchodu, všude. Jednou jsem si ji coby středoškolačka vyhlédla v prodejně sportovních potřeb a už jsme prostě spolu. Dokonalé je to, že sice vyvine menší rychlost, než klasické koloběhy, ale na druhou stranu ji během patnácti vteřin vezmu, složím a dám třeba ve škole do šatny,“ hájí svůj dopravní prostředek číslo jedna dívka.
Koloběžka ji provází i doma na Šumpersku, bydlí v Olšanech. Tam jsou pěkné kopečky. Ve Zlíně dokonale kličkuje na Jižních svazích mezi auty, je až překvapivě rychlá. „Jezdím ale hlavně po chodnících, jak to jde, dávám si pozor, nikoho neohrožuji, když jsou řidiči na silnici agresivní, taky to nemám ráda,“ říká „koloběžková princezna“.
K tomu snad jen fakt, že podle znění dopravních předpisů je koloběžka chápána jako chodec…
„Koloběžka byla za sedm let jedinkrát v opravě a to jezdím často i docela v nečase, jen když je více sněhu nebo ledu, tak musíme mít obě nucenou puazu. Jezdila jsem třeba do a z tanečních, růžové šaty a koloběžka, to musel být zajímavý pohled,“ směje se Anička.
Když projede centrem, dorazí k budově Fakulty managementu a ekonomiky. Už za jízdy se zdraví s kamarády a kamarádkami. „Anička? To je absolutní sluníčko,“ nepřekvapuje jedna ze spolustudentek.
Třiadvacetiletá budoucí inženýrka studuje ve čtvrtém ročníku FaME, málokdy se vidí, aby někdo rozdával tak bezprostřední radost jako ona.
Tak si ji nejen během Dne bez aut všimněte. Jen profrčí….A s ní úsměv.
