Už zlehka před půl osmou ranní stojí před zlínskou základkou na Křibech, tedy pro starší, před zlínskou Sedmnáctkou na Jižních Svazích první dívenka. Páťačka. Samozřejmě slavnostní šaty a hned jsou u ní dvě další spolužačky. Mají nádhernou, velkou kytici, která musela vyjít třeba kolem pětistovky.
„Ne, v penězích problém není, složili jsme se celá třída a prostě chceme naší paní učitelce dát hezká dárek, loučíme se, už jdeme na druhý stupeň, nějak nás to rozdělí, ale ten dnešek si chceme užít,“ říkají děvčata jedna šikovnější než druhá.
Vedle sedí chlapec, který patří do jiné třídy. „My jsme měli moc hodnou paní učitelku, tak jí nesu nealko šampaňské a bonboniéru, zaslouží si to,“ povídá klučina.
„Já jsem přinesla naší paní učitelce kytičku z levandule, protože krásné voní a to naše hodná paní třídní taky,“ ukazuje třeťačka.
Všude je cítit báječná nálada plná očekávání, s prázdnou nejde snad nikdo. Za deset minut to před školou bylo jako v úle. A pak se ta kompletní sestava přesouvá do školy. Paní školnice Věra Kajšová zrovna otevřela. V tomto školním roce naposledy. Ale..
„No, já otevírám vůbec naposledy, ten šrumec mi bude moc chybět, po dvaceti letech tu končím. Děcka jsou prostě děcka. Umějí člověka nadchnout, umějí i rozzlobit, umějí mi pomoci, bude se mi do té penze odcházet nelehce, ale pan ředitel mi slíbil, že se můžu kdykoliv stavit, to mne potěšilo,“ hlásí docela dojatá paní.
„Dnes to fakt není jen o vysvědčení. Mimo jiné jako vždy také hodně o loučení. A taky o ,poděkování, vždycky nás ta míra díků ze stran dětí příjemně potěší. A těším se, třeba zase dostanu kytku i já coby chlap, stalo se mi to už pětkrát, učím patnáct let, mám docela dobrou úspěšnost,“ směje se Pavel Růžička, už řadu let zástupce ředitele školy a samozřejmě aktivní učitel.
A dodává v dětském hemžení ještě jednu věc.
„Škola úplně neosiří, vždycky o prázdninách platí, že se ve velkém cídí a opravuje, takže se těšíme na volno, ale taky na to, že 2. září přijdou děti do ještě hezčí školy, než kterou právě dnes opouštějí.“
