Čapí máma s tátou ten „únos“ sledují velmi nelibě, odletí na okolní střechy a netuší, co že se to děje. Jiří Sviečka, osvědčený ptačí znalec, mezitím sváží v koši na pevnou zem mláďata, která spolu s doprovodem okroužkoval, neboli vybavil čapí občankou kvůli snadnější identifikaci s občankou.
Dole pod sloupem už čeká dav převážně dětských, ale také dospělých obdivovatelů.
„Tak ti jsou krásní, ale jsou jenom dva, někdy bývají až čtyři,“ povídá odrostlejší klučina.
Kdo může, ten si chce mláďata pohladit, polaskat se, vyfotit.
„Čápy kroužkuji asi tak pětadvacet let, vedu si pozorně zápisky, tohle mládě je mé 79. v pořadí. Jsem moc rád, že se k nám čápi vracejí. Podle kroužků pak následně sledujeme jejich tahy. Našli jsme je nedávno třeba na Ostravsku, v Maďarsku, na Slovensku. Tady u nás prostě začíná jejich životní pouť,“ ukazuje Jiří Sviečka označení, která mláďata dostávají do života na své nožky.
A pak celé to hemžení končí, plošina jede znovu nahoru, čápata se dostávají tam, kam patří, do hnízda.
Poněkud rozrušení rodiče se vracejí za potomky na hnízdo, vše je, jak má být.
Zanedlouho začne výuka létání a za dlouho – někdy koncem srpna – pak první dlouhá životní letecká pouť do teplých krajin.
