Děti si brzy všimly stroje, který letěl nízko a stále klesal. Pochopily, že je poškozený a zřejmě přistane. Rozběhly se za ním směrem k Prusinkám, kde Boeing B 17-Gflying Fortress opravdu dosedl na rovné pole u lesa, zvaného (pro tuhle situaci příznačně) Amerika. Podle odborníků měl po zásahu německé protivzdušné obrany nad cílem dva nefunkční motory a ztrácel palivo z nádrží. Pilot nejdřív mířil na letiště v Otrokovicích, odkud začali němečtí vojáci střílet z kulometů. Zvolil tedy nouzové přistání na poli.
Nebezpečný manévr se podařil, desetičlenná posádka vystoupila bez újmy, s výjimkou zadního střelce Wesleyho W. Bangse, který měl zraněné oko. Alois Vychodil popisuje, že když se s ostatními kluky přiblížil k letadlu asi na 200 metrů, „objevily se náhle doprovodné americké stíhačky. Začaly nalétávat a střílet na bombardér z kulometů – tak dlouho, dokud nezačal za obrovského rachotu hořet… Zalehli jsme do příkopu jeden na druhého a třásli se hrůzou z té kanonády. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to hrozné.“ Kluci se báli o život – nevěděli, že stíhači nepálí po lidech, ale že jejich úkolem je zničit letadlo, aby se nestalo německou kořistí.
Američané se po přistání skryli na kraji lesa, kde se s nimi jako první setkal hajný František Bartošík. Řekl jim, aby šli hlouběji, protože brzy dorazí Němci, snad i přislíbil pozdější pomoc. Neozbrojení letci se rozdělili na dvě pětičlenné skupiny a schovali se v hustším lese. Počítali s tím, že pokud je Němci neobjeví, sejdou se později, za tmy. Jednu skupinu tvořili piloti Victor J. Bieniek a Harold A. Nefe, radista William R. Lawrence, mechanik Howard E. Ott a střelec Edward O. Grant. Druhou pak navigátor Arthur B. Sanders, bombometčík Raymond W. Winters, operátor radaru James W. Johnson a střelci Bangs a Dan E. Smith.
K hořícím troskám letadla se sbíhali lidé z okolí, ale němečtí vojáci z otrokovického letiště prostor rychle uzavřeli. Alois Vychodil říká, že ve vraku začala vybuchovat munice, a že Němci dokonce stříleli, aby zvědavce odehnali. Na místo přijeli příslušníci gestapa z Uherského Hradiště, začali pročesávat les a brzy našli první skupinu letců. Ti se bez odporu vzdali: neměli se jak bránit, počítali s tím, že budou v duchu mezinárodních zvyklostí zatčeni a posláni do tábora k dalším válečným zajatcům.
Podle historika Jana Mahra však gestapák Rudolf Müller vytáhl pistoli a ještě v lese zabil střelami do hlavy a do týla Johnsona a Winterse. Navrhoval prý, aby byli zastřeleni i další letci, ale kdosi z přítomných mu v tom zabránil, nejspíš kvůli přítomnosti vysokého důstojníka Luftwaffe, který měl na rozdíl od nacistického státního policisty povědomí o vojenské cti a vražda ho zděsila a znechutila.
Tři otřesení letci z první skupiny byli pak odvezeni na policejní stanici v Napajedlech. Němečtí vojáci záhy nato objevili i druhou skupinu letců, kteří o vraždách kamarádů ještě nevěděli, nechali se prý klidně odvést a dělali si legraci z automobilu na dřevoplyn, který Němci používali kvůli nedostatku benzínu. Zajatí Američané putovali přes Otrokovice k výslechům do Frankfurtu nad Mohanem a nakonec do zajateckého tábora Stalag Luft I. v Barthu. Střelce Bangse převezli kvůli zraněnému oku do nemocnice v Brně. Těla dvou zavražděných ležela v márnici v Napajedlech.
„(Druhého dne) Hned po vyučování jsme se tam vydali a okénkem se dívali dovnitř,“ vzpomínal Alois Vychodil: „Letci tam leželi vedle sebe v kombinézách. Měli zvláštní boty. Prý vyhřívané. Na druhý den jsme šli k márnici zase. Letci tam ještě leželi, ale boty již neměli. Po válce v nich chodili hrobařovi kluci.“ Nutno dodat, že hrobník Josef S. po válce vypověděl před vyšetřovací komisí, že mrtvé Američany okradli němečtí vojáci. A že kolem případu se tradovaly a dodnes tradují lidové historky, například občasná tvrzení, že jeden z mrtvých letců byl černoch. Jinou fámu účelově rozšířilo gestapo: totiž že němečtí vojáci letce zastřelili při útěku.
Dne 18. října 1944 byli Johnson a Winters pohřbeni na napajedelském hřbitově v neoznačených hrobech. Po osvobození Československa probíhalo vyšetřování události spojené s exhumací těl, po níž lékař potvrdil vraždu z bezprostřední blízkosti. Gestapák Rudolf Müller za ni podle dostupných údajů nebyl potrestán, po válce se mu podařilo zmizet.
Dne 11. října 1945 se v Napajedlech konal slavnostní pohřeb spojený se smutečním průvodem: za rakvemi, převáženými na trupu letadla a zahalenými do vlajek USA šli místní politici, vojáci, skauti, školní děti. Těla letců však v Napajedlech dlouho nezůstala: v září 1946 je Američané přemístili k dalším padlým vojákům na spojenecký válečný hřbitov St. Avold ve Francii. Za komunistického režimu se oběti z řad západních spojenců z ideologických a propagandistických důvodů nepřipomínaly, nicméně na sklonku tzv. normalizace se v Napajedlech konala pietní setkání za účasti amerických diplomatů. Dnes tu letce z USA připomíná pamětní deska – a také pomník na kraji prusinkovského lesa.
Na podzim uplyne od nouzového přistání bombardéru Boeing B-17G osmdesát let. Dne 13. října 2024 proběhne v Napajedlech vzpomínková akce, jejíž součástí bude panelová výstava a také premiéra krátkého filmu z dílny Paměti národa.
Autor: Adam Drda
Paměť národa se snaží zaznamenat historii 20. století očima lidí. Jednu z největších databází vzpomínek na světě najdete na pametnaroda.cz. Pokud víte o někom se zajímavým příběhem nejen k tomuto tématu, budeme moc rádi, když se nám ozvete na jitka.andrysova@postbellum.cz nebo telefonicky 777 763 388.
