Což je kámen úrazu.
„Když se vrátíme o patnáct a pak více let zpátky, tady v polohách od tří do čtyř set metrů býval sníh delší čas každou zimu. Často se i stalo, že jsem byl první a prošlapával tratě, nejen tady, ale i směrem na Kostelec a na Fryšták. Běžky byly každoroční zimní součástí pohybu a zvláště na Majáku podmínky přímo ideální,“ vzpomíná polysportovec Karel Kumst, muž, který už oslavil osmdesátku a nadále se díky plavání nebo cyklistice drží v obdivuhodné formě.
„Ale řeknu vám, že je nedostatek sněhu, respektive jeho úplná absence, fakt skličující. Už proto, že máme právě na Majáku ve směru do Malenovic, na Březnici nebo na Salaš naprosto dokonalé přírodní podmínky. Dlouhé, rovné, přehledné tratě v lesních porostech na sluníčku jsou jakoby dělané pro rodiny s dětmi, třeba pro výuku prvních běžeckých skluzů,“ vypráví další z pamětníků ze Zlína Arnošt Hošek s tím, že nedostatek sněhu vlastně způsobuje daleko menší fyzickou vybavenost místních lidí.
Zlín je svým zasazením do prostředí lesů opravdu jako dělaný pro to, aby se tu dařilo běžeckému lyžování.
„No samozřejmě, taky jsem vyzkoušel, skvělá je i dopravní dostupnost a rozumný terénní reliéf, jezdilo se i od Pinduly na Provodov či Želechovice, na Mladcové směrem k Fryštáku, anebo kolem Filmových ateliérů. Daleko nejlepší tratě jsou ale pořád k dispozici na zmíněném Majáku. Co naplat, město svého času, pokud vím, koupilo i mechanismy na úpravu běžeckých tratí. Jenže jaksi není co upravovat, sníh je absolutní vzácností. Každopádně je to prostředí, kde si dovedu představit třeba nádherné závody pro veřejnost, tak jak je to dnes běžné při silničních atletických bězích,“ vzpomíná na zlaté bílé časy další Zlíňan Jiří Novák.
