Když Markéta Stříteská vypráví o svém povolání, z jejího hlasu vyloženě jiskří nadšení. „Já všem povídám, že pracovní dobu prozpívám. Ano, hodně si s klienty zpíváme a trénujeme paměť. Třikrát týdně k nám chodí harmonikář. Také jsme tady vytvořili takovou prvorepublikovou zahrádku a všichni mají možnost pracovat venku. Dělá jim to dobře, jsou to lidé, kteří byli zvyklí tvrdě pracovat, ať už na polích nebo v továrnách, a reálná práce, kterou dobře znají, jim přináší potěšení mnohem větší, než nějaké uměle vytvořené aktivity,“ říká paní Stříteská.
V domově, který má kapacitu 42 lůžek, také koordinuje dobrovolníky, kteří jsou pro zařízení velkou posilou. Společně s klienty chodí na procházky, do obchodu, a ven na čerstvý vzduch vyvážejí na pojízdných postelích i ležící pacienty. Pokud je normální epidemiologická situace, zúčastňují se kulturních akcí jako je například Cimbálfest. Všichni v domově si potrpí na oslavy narozenin, do nichž se zapojují i rodiny.
„Naši klienti jsou věřící lidé, proto přirozenou součástí jejich života jsou bohoslužby, pobožnosti, čas pro modlitbu. Nově jsme se zapojili i do paliativní péče, a tak máme krásnou příležitost doprovázet člověka, když už se loučí. Chci, aby lidé u nás byli šťastní po celou dobu – když přijdou, a i když odcházejí. To je náplň mé práce, kterou miluji,“ konstatuje paní Stříteská.
Na otázku, co bylo na začátku jejího povolání, má jednoduchou odpověď: „Každý to má tak, jak vyrostl. Já jsem vyrůstala mezi starými lidmi, sama jsem maminkou tří dětí, a tak mi to připadá přirozené.“
