„Já jsem zabíjel prvního pašíka s tatínkem, který byl respektovaným řezníkem, někdy v roce 1946 možná o rok později,“ vrací se o tři čtvrtě století zpět Ladislav Košárek z Provodova. Sám se pak řezníkem také vyučil a převzal rodinnou štafetu.
„Ne že bych neměl dost práce na jatkách, ale prase chovali na dědině v každém druhém domě a tak o řezníky byl velký zájem. Ještě v sobotu se chodilo na šest hodin do práce, když se pak už udělaly soboty volné, bylo nám hej. Ale práce tedy bylo hodně, lidé chovali dva a i tři vepříky, které si odchovali a vždycky v zimě, řekněme od začátku listopadu do konce března, se zabíjelo,“ vypravuje Košárek, který ročně stihl v Provodově i okolí třeba padesát zabíjaček.
„Přesně tak, zabíjačky byly i v neděli zcela běžně, řezník byl vždycky hlavní osoba, ale pomáhal každý, kdo byl nablízku. Já jsem naposledy zabíjel ve svých pětaosmdesáti, to bylo před pěti lety,“ praví naprosto vitální devadesátiletý pán.
„U nás se scházelo tak patnáct lidí z rodiny, já jsem například mívala velmi důležitou roli, kdy jsem míchala sádlo. Ono to je totiž tak, že na každou činnost je třeba dohlédnout, všechno mělo své, kdyby se něco nepovedlo, zkazili bychom si dlouhý čas práce, kdy se prasátko krmilo,“ vypráví Jarmila Vítková z Provodova.
Pašíci mívali téměř vždy přes sto kilogramů. „Vybavuji si svůj „trofejní“ kousek. Jeden místní si přivezl pořádného macka ze Slovenska, to prase vážilo přes dva a půl metráku, to bylo sádla, to byly bůčky,“ směje se dávnější vzpomínce pan Košárek, který stejně jako ostatní už na renesanci klasického chovu a domácích zabíjaček nevěří.
Často zabíjel u svého vrstevníka, jedenadevadesátiletého Bohumila Slováka. Ten tvrdí, že se těší dobré vitalitě ve vyšším věku stejně jako jeho kamarád řezník. „Tohle všechno bývalo bio. Od škvarků až po jitrnice nebo později uzené maso a klobásky, takže je velká škoda, že zabíjačky už nejsou,“ ohlíží se pan Slovák zpět v čase, jemuž se nejen v Provodově vždycky říkalo zabíjačkový.
