Velikánské žluté plody kdoulovníku vlastně uzavírají letošní sezónu.
„Ještě jich máme na stromě asi pět, což se může zdát málo, na druhou stranu jsme jich už pár očesali a doma okusili. Teď je necháme ještě na sluníčku pár dnů zrát, uvidíme, co to s nimi udělá. Ale ty předešlé byly opravdu hodně těžké, klidně bych si tipla, že můžou vážit kolem kilogramu, tak velké jablko nebo hrušku tedy na zahradě nemáme,“ směje se dívka.
Nu, teď nastává diskuse, co s maxi kdoulemi, když je známo, že na rozdíl od daleko častějších jablek, hrušek, švestek, meruněk, třešní nebo broskví, nejsou k jídlu pěkně začerstva.
„Ne, to opravdu ne, třebaže jsme to s bráchou a malou sestřičkou samozřejmě zkoušeli. Na to se musí úplně jinak,“ vysvětluje Eliška. Takže?
„Takže se kdoule musí naporcovat a nejméně pět, lépe sedm až deset minut vařit. Pak jsme na ni s maminkou daly šlehačku a řeknu vám, že je to dobrota, zákusek, desert na neděli jako dělaný,“ vysvětluje mladá znalkyně s tím, že zbytek se zavaří a přijde k duhu zase jindy.
A pro Elišku s díky za rady ještě zajímavost.
Portugalsky se kdoule řekne marmelo. Odtud dnes všeobecně užívaný termín marmeláda. A na Balkáně z kdoulí pro změnu pálí vynikající rakiji.
