Panu Aloisi Štěpánů je pětašedesát, od klukovských let chodil s rodiči na pole a poznal, jak voda, která vyvěrala u nich doma ze země, umí být v konvičce ve stínu stále chladná a stále osvěžující.
„Tak jsem se později začal o pramen více zajímat, znám jeho historii, složení, dlouhá léta jsem pracoval jako stavař, tak jsem si poradil stavebně. A dnes máme s manželkou vždycky velkou radost, když se tu pěší, cyklisté nebo lidé z aut zastaví, posedí, občerství, napijí a pak pokračují, kam potřebují,“ vypráví u sebe doma kousek nad studní a vyvěrajícím pramenem pan Alois.
Je za ním vidět spousta práce. Na panelu ukazuje z dobových materiálů i to, jak nevzhledně až divoce to tu vypadalo třeba v roce 1975, kdy se o úpravy začal zajímat.
Celý sympatický areál neslouží jen k osvěžení, ale i k poučení.
„Ještě nosím v hlavě nápady, jak místo zútulnit, všechno má svůj čas. My tady na Pradlisku nespěcháme, kolem to má svůj řád a harmonii, tak, jak to příroda zařídila, včetně sirčeny, kterou piju už 65 let a věřím, že mně i ostatním, kteří sem zavítají, dodává zdraví,“ loučí se po krátkém posezení pan Štěpánů, od pohledu dobrý člověk. Tak ať dlouho žije.
