Na Slovácku drží tradici opravdu velmi málo lidí, kteří dovedou prasátko krmit a pak vlastními silami bezbolestně poslat na onen svět a zužitkovat třeba půlroční krmení na tolik oblíbené a v tomto případě navýsost domácí, kvalitní produkty.
Jan Danihel je všeuměl a ani s domácí zabíjačkou nemá problém. „Ale je fakt, že u nás na vesnici, je to už veliká vzácnost, ještě před deseti patnácti lety nás chovatelů bylo mnohem více. Kdo chce mít domácí zabíjačku, ten si koupí třeba půlky a zpracuje si je. Já ale dělám zabíjačku postaru s tím, že čuníka vykrmím v chlívku, je to docela dost práce, ale pak vím, co mám na talíři nebo v lednici,“ říká šikovný chlap.
A je velmi rád, že mu pomáhá rodina. Jedna dívka více než ostatní.
„Chválím manželku, dcery, vnuky i zetě, ale už odmalička má snad největší zájem vnučka Vanesa, té to prostě přirostlo k srdci. Dnes je jí čtrnáct, ale už nějaký čas si poradí opravdu se vším, na zabíjačce se mi motala pod nohama jako úplně malá už někdy před deseti lety,“ směje se pan Jan.
A Vanesa si fakt poradí. „Maso musíme s dědou napřed naporcovat, pak se vaří třeba ovar nebo vnitřnosti, později chystáme polévku, jitrnice, tlačenky, jelítka, práce je hodně, ale jsem moc ráda, že u takové tradiční věci, jako je zabíjačka, můžu být,“ směje se dívka, která by ráda studovala veterinární školu a zůstala u zvířat, které od malička miluje.
Domácí zabíjačky rozhodně neprožívají zlaté časy. Ještě před dvaceti třiceti lety byli řezníci na vesnicích hlavně o sobotách doslova na roztrhání, dnes se do zabíjaček v domácích chovech zapojují opravdu minimálně.
