Léta jste patřil k velmi úspěšným rallye jezdcům, kde jste k tomuto adrenalinu přičichl?
To už je let, ale paměť naštěstí slouží. Bylo to v tehdejší prodejně škodovek pod zimním stadionem u pana Aloise Samohýla. To byl první kontakt s auty a pak i s auty závodními. Pokračovalo to ve zkušebně pneumatik s legendárním Pepou Sivíkem, který mne spoustu věcí z oboru naučil.
Válel jste třeba na Barumce, Škodovka stotřicítka asi nemohla konkurovat silnějším strojům, nebo mohla?
Barumka zažívala v 80. letech zlaté časy, jezdila výborná zahraniční konkurence, třeba Lancie byly tehdy světová špička, mnohem silnější, pořadí ve špičce závodu jsme si moc považovali.
Dnes hrajete s chutí tenis, to je sport číslo dvě?
Býval číslo 1, to od klukovských let, dnes je zase, protože se dá hrát ve slušné tělesné formě dlouho a ještě déle. To mne těší. Hrával jsem původně závodně, docela mi to šlo, další láskou a také dodnes je lyžování, tedy to sjezdové, třebaže jsem si vlastně právě úrazem na lyžích a roční přestávkou zavřel dveře k úspěchům s míčky u sítě.
Já myslím, že nezavřel, jede se dál, jistý Pavel Valoušek byl na turnaji Pavla Valouška vyhlášen nejlepším hráčem. A pozor, zcela po zásluze, žádná úlitba oslavenci.
No prohráli jsme až ve finále, bylo to báječné, ale kamarádi se rozhodli, jak rozhodli. Každopádně potěšení na mé straně. Všem, kteří přišli na sportovní oslavu moc díky.
Ještě k jedné paralele, tenis se s rallyesportem dá srovnat?
To je zajímavá a nelehká otázka. Nu, když to tak vezmu, tak se doplňují dávkou potřebného adrenalinu, ovšem v tenise chybu snadno napravíte v dalším průběhu, v rallye to může mít fatální následky. I pro tuhle jemnost mám tenis moc rád.
Copak si jako dvojnásobný pětatřicátník přejete do třetí pětatřicítky?
No, ono to může znít jen jako fráze, ale říkám jasně: zdraví, zdraví a zase zdraví. Mimochodem tři pětatřicítky znamenají věk 105 let. Vypadá to jako utopie, ale proč to nezkusit, nedávno odešel můj táta, ke stovce mu chyběl kousíček, tak uvidíme…
