Začali někdy v devět po ránu, končili unaveni za dvě hodiny. Práce to opravdu nebyla lehká, těsně před finišem opustila „stavební četu“ šestiletá obětavá ale promrzlá Stela, aby se zahřála doma.
Dílo tak museli dokončit jen o málo starší sourozenci Matouš a Eliška.
„Sníh sice lepil dobře, ale je ho tak akorát na jednoho sněhuláka. Ten náš je sice i trochu dohněda, na ruce už nezbylo, ale můžeme ohlásit hotovo,“ smáli se nezdolní vytrvalci.
K pořádnému ošacení sněhuláka přispěl kbelík, kameny, ba i suchý list přišel vhod, víkendový oběd musel školákům se samými jedničkami chutnat opravdu parádně.
O kus dál si to s dědečkem po svahu na bobech šinula ještě ne pětiletá Anička. „Dědo ještě, ještě, ještě,“ nechtělo se malé Brňance na návštěvě u prarodičů vůbec domů.
A odvedle to všechno sledovala zajímavá dvojice – mladý býček a kravička. Krmení jim přes noc nejen zbělalo, ale i zamrzlo. Ale jim ani dětem to jistě radost nezkazilo.
„To nám v časech už poměrně dávných také ne, sněhuláci byli vždycky symbolem správné zimy. A že ty zimy tedy byly,“ vybavuje si Miroslav Knedla z Kašavy. Soutěžilo se o nejkrásnějšího, největšího a kdovíco ještě.
„A taky o nejrealističtějšího,“ směje se pamětník při vzpomínce na krásného bílého trojdílného sněhuláka u jeho domu, jemuž kdosi už zapomenutý přidělal úplně všechny součásti pánského těla…
