Muž nepřehlédnutelné vizáže i odění dával rozhovor stylově přímo na tribuně během druhé půle ostrého ligového zápasu.
Jak to vlastně máte s fotbalem?
To je léty budovaný a ověřený vztah, jeden druhého máme rádi desítky let. U mě se ta láska rozvíjela přímo na hřišti, hrával jsem převážně okresní přebor ve svých Březolupech. To bylo zhruba do třicítky, pak jsem se stěhoval do Zlína.
Ještě, že se tak stalo, pokud byste tu nezakotvil…
Naštěstí se stalo, oženil jsem se, koupil jsem a opravil půldomek na Lesní čtvrti, čtvrt století jsem dělal v ZPS, no a tady mne, sedmdesátiletého důchodce máte.
Což o to, na lize nechybíte nikdy, unikátní ovšem je, že svůj tým doprovázíte i venku, je to tak?
No, já myslím, že kluci potřebují povzbudit právě na hřištích soupeřů, kde mají převahu v hledišti naši soupeři. A tak jezdím, kam to jen jde. Ty destinace jsou často hodně vzdálené. Praha, České Budějovice, Plzeň, Liberec, Jablonec. Stává se, že jsem v kotli hostů jako sirotek, jsme tam třeba dva tři, ale já umím povzbuzovat hlasitě i sám. A kluci to slyší, ne že ne.
Hlavním městem fotbalu je asi Praha, mimochodem krásné město. Vnímáte to tak?
Bez debat, jasná věc. Vždycky když vyrazím na Spartu, na Bohemku, na Slavii, předtím na Žižkov nebo na Duklu, beru to jako malý svátek, turistickou radost. Ale platí to i jinde. Škoda jen, že už nejezdíme coby penzisté za čtvrtinu, do Prahy za osmdesát korun bylo moc fajn.
Ale na Slavii za týden jedete, ne?
To si pište, už mám objednanou vstupenku. Budu fandit, co to půjde.
Jak vlastně v nové sezóně Zlín dopadne?
Úplně senzační by bylo skončit někde do osmého místa. Ale budu spokojený, když zase kluci potvrdí prvoligovou příslušnost. Víte, první liga je první liga. Važme si toho. A víc kluky povzbuzujme.
