Tam se vždycky odpoledne vyrojí spousta kluků (ale i děvčat), kteří by měli být budoucností fotbalu ve městě. Ty nejmladší z přípravek má společně s dalšími trenéry na starost zdejší šéf Jakub Řihák. Mladý muž, který byl už téměř přede dvěma desetiletími u vlastně největšího, historického úspěchu mládežnického fotbalu ve Zlíně. Tehdy coby starší žák.
Jakube, jak se vybavují vzpomínky na ohromný úspěch v Nike cupu, tedy klubovém fotbalovém mistrovství světa žáků?
Bylo to a je i s odstupem času skutečně úžasné. Poté, co se nám podařilo vyhrát republikové mistrovství, jsme postoupili do evropského finále v portugalském Lisabonu. Jako čtrnáctiletí kluci jsme opravdu hleděli. Hráli jsme hodně dobře, v evropském finále jsme skončili druzí a za měsíc jsme mířili do už známého prostředí na světové finále.
A to dopadlo taky úžasně…
Jasně, měli jsme dokonalou partu, zase jsme prošli až do finále, kde byli nad naše síly z celého světa jen naděje brazilského Sao Paola, ale byl to opravdu úspěch jako hrom.
Přitom se do velkého fotbalu potom podařilo nahlédnout jen málokomu z vás…
Ano, přesně tak. Víceméně stabilně hrával ligu jen Lukáš Pazdera, nejenom tady ve Zlíně, my ostatní jsme to tak daleko nedotáhli. Ale možná je úspěch o to cennější.
Čas ovšem běží rychlým tempem. Jaké to je být šéftrenérem přípravek?
Moc zajímavá práce, malí fotbalisté rostou přímo před očima. Máme tu děti od sedmi do jedenácti let, vedu navíc jako trenér ročník 2010. Máme skvělý tým zhruba patnácti trenérů, v každém ročníku 20-25 talentů, snažíme se jim předávat zkušenosti, cílem nejsou výsledky, ale jednoduše řečeno výchova hráčů.
Máte ambice naskočit časem do dospělého zlínského fotbalu?
Moc o tom nepřemýšlím, ta práce mne opravdu naplňuje, podmínky jsou tady v areálu hodně dobré. Ale kdoví, neříkám, že bych jednou nechtěl naskočit do dospělého fotbalu, myslím si ale, že je to hodně odlišná práce. Mně moc těší, když vidím pokroky u těchto minifotbalistů, děti jsou učenlivé, jsem opravdu maximálně spokojený.
Jak důležité jsou mezi drobotinou výsledky přímo na hřišti, jak to děti vlastně vnímají? Mají své velké vzory?
No jasně, kdo by nechtěl být světovou hvězdou. Ale máme zatím jiné priority, jednou z těch stěžejních je skutečnost, že sem děti chodí rády. To se daří. To další bude přicházet postupně.
