No, Jardo, vy zase nejíte jenom lahůdky, umíte prakticky vše od sladkého až po, řekněme, nevoňavé, kam patří prasečí uši?
Jedl jsem je už několikrát třeba na zabíjačkách. Je to i má vzpomínka na dětské časy. Rád jsem je okoušel, znám ale větší dobroty, čímž chci zároveň říci, že nic proti nim. Je to věc poměrně neobvyklá. A to mne vždycky láká.
Byla tohle vaše „prasoušní“ závodní premiéra?
Kupodivu nebyla. Zkoušel jsem je pojídat ne tak dávno na Slavnostech uzeného v Brně. Ale to byly jen čtyři kousky, taková bleskovka, na čas.
A tentokrát byla pravidla jaká?
Šlo o jasně daný desetiminutový limit. V podobných časových závodech se cítím docela silný v kramflecích, tedy spíše v žaludku (smích).
Takže deset minut… a finito…
Nakonec z toho byl, myslím, krásný rekord, za deset minut konec na jedenačtyřiceti kouscích, spíše kusech, uši byly pořádně velké, jak vidno na fotkách.
Přes čtyřicet kusů, kolik je to na váhu?
Téměř dvě a půl kila, abych byl společně s organizátory přesný, dvě kila a čtyřicet dekagramů.
Jak vám to od začátku šlo?
Na začátku v prvních fázích výborně, zapíjel jsem, jak jsem zvyklý, vodou. Bylo ale zajímavé, jak pomalu uši tuhly, tak to bylo maličko složitější. Pak už to byly vlastně takové křupky obalené kůží.
Předpokládám, že jste zkraje sezóny s tímto výsledkem spokojen… Nebo ne?
Určitě ano, u vás na Slovácku, na Hané nebo na Valašsku ve Zlínském kraji bývám vždy spokojen. Mám takový pocit, že tu lidé rádi dobře vaří a umějí dobré jídlo taky náležitě ocenit.
