Kuchyně provoněná vůní perníčků a čerstvě upečených jidášů potřených roztopeným máslem s medem. Dvorek zase plný pobíhající omladiny s tatary a píšťalkami. Atmosféra, která nám má i v jednadvacátém století připomenout, jak se v minulosti musely hospodyňky ohánět, aby zahnaly hlad celé rodině.
„Když se vylíhnou kuřátka, kačeny, housátka, tak hospodyně se o ně musela velice pečlivě starat, aby po celý rok měli s čím hospodařit a hlavně co jíst. Tehdy neměli možnost jít do obchodu a nakoupit už něco v chladničce nebo v mražáku. Takže je třeba se starat, aby za rok zase ta slepička snesla vajíčka a vypiplala další slepičky a kohoutky. To je strašně důležité si připomenout,“ myslí si programová pracovnice Muzea Františka Skopalíka v Záhlinicích Václava Navrátilová.
Pracovní den hospodyně začínal běžně už krátce před svítáním a nezastavil se ještě chvíli po soumraku. Nejvíc práce bylo právě během svátků, kdy musel být dům připravený nejen na své běžné obyvatele, ale měl co nabídnout i hostům.
„Hospodyně sháněly, aby bylo co na stole. Ukazujeme tady pečení jidášků, práci s kynutým těstem z kvasnic, protože spousta lidí to zná už jen z vyprávění. Ale máme štěstí, maminky to zkouší,“ usmívá se Václava Navrátilová.
Děti si zase zkoušely nazdobit perníčky a velikonoční vajíčka, uplést vlastní tatar nebo vyrobit píšťalku z bezového dřeva. Rodinný program muzea Františka Skopalíka v Záhlinicích nazvaný Hanácký velikonoční dvorek tak měl po roce opět velký ohlas.
