Paní Heleno, když se řekne Stanislav Tříska, tak se vybaví…?
Tak se vybaví všechno možné. Znovu ožije ten smutek z jeho náhlého a tehdy tak nečekaného odchodu. Ale to časem, naštěstí přebolí, třebaže se myslím, že mohl radost a um rozdávat ještě moc a moc dlouho.
A vybaví se vám i první setkání s ním, tedy to pracovní. Byl přesně o zmíněné čtvrtstoletí starší…
Bezpochyby. Dorazila jsem do Zlína a hned v mé první hře jsem se potkala se Standou a taky dvěma dalšími Pány herci. Tehdy v Gorkého Měšťácích tihle tři bardi, tedy Tříska, Tokoš a Mecnarowski měli velké role. A velký úkol. Přesvědčit mladou dívku, kdo z nich je nejlepší.
Jaký byl Tříska jako herec? Máte přebohaté zkušenosti, už si můžete troufnout hodnotit, je to tak?
Standa Tříska byl obrovský profík, velice inteligentní herec, báječný profesionál v nejlepším slova smyslu. Často byl oponentem nebo spíše partnerem režisérů, jeho záběr byl opravdu široký.
Hrál hodně ve filmu i v Praze, tuším dokonce v Národním. Dával to mezi kolegy znát?
Kdepak, to byl pořád zlínský Standa, patřil sem, k nám. Vždycky říkal, že prostě tady a jen tady je to nejlepší, tady se cítí opravdu mezi svými. Ale máte pravdu, kariéru měl úžasnou.
Postavy korpulentní, prý ale sportovec duší a taky tělem, pamatujete jej i v zajetí branek, bodů a vteřin?
To by vám řekl spíš můj muž Jaroslav, samozřejmě, že byl výborný sportovec, třeba fotbalu se spolu hodně nahráli.
Byla jste i u toho, když skončila jeho životní pouť?
Hráli jsme krále a královnu v Shakespearově Cymbelínovi. To byla jeho poslední role. Jako všechno ostatní ji zvládl báječně, jen té smrti se prostě ubránit neuměl. Škoda, měl toho ještě hodně před sebou.
