Paní Heleno, vám se tu zjevně líbí, není to jen klam, že ne…
To rozhodně ne, tento stadion je prostě hluboko v srdci. Vnímám ho jako správně atletický, bez gigantických ochozů, je tu krásný výhled na Zlín. Ale o to nejde. Hlavně jsem tu ale začínala s pořádnou atletikou jako dorostenka. To ze srdce nevymažete. A ani bych to nechtěla.
Já vím, jde taky o jeden světový rekord, který jste vytvořila právě tady, což bylo kdy?
Rozhodně na zlínském mítinku, rozhodně tady kousek před tribunou, kde byl koulařský sektor. A jistá je kromě na den přesného data, že to bylo v září 1974.
Ejhle, ono to bude..
No jo, rovných padesát let. Tehdy tu se mnou byli rodiče, přijeli od nás z Uherského Ostrohu, bylo tu moře diváků a já na to vzpomínám nesmírně ráda.
Jenže vy, promiňte, brzy pětasedmdesátnice, zrovna vzpomínkami nežijete, jste nesmírně aktivní. Kde berete nejen pracovní elán?
Víte, mě vlastně baví všechno, ale hlavně práce. Zrovna jsem se svěřila vedle sedící Zuzce Hejnové, že jsem asi „pošahaný ctižádostivý workoholik“(smích). V Ostrohu máme pořád pekárnu, od úterý do pátku žiju v Praze. Věnuji se obchodním partnerům, ten marketing už dělám přes třicet let. Řada z nich je i tady a jsem ráda, že jim za přízeň atletice mohu poděkovat.
Paní Heleno, máte recept, kterak nestárnout?
Zaprvé pohyb, když jsem o víkendu doma, jdu se třeba třikrát proběhnout nějakých osm deset kilometrů. Pak je to přímo nutnost pracovat a pořád se ráda vzdělávám.
Jakpak?
Když se přestanu dívat na oblíbený seriál, tak vytáhnu učebnici angličtiny nebo italštiny a doplňuji si znalosti. Původně jsem byla franštinářka, zvládnu taky němčinu.
Takže hodně zdraví k blížícím se narozeninám a hodně jazyků, to se přeje málokdy…
Thank you, merci, grazie, danke. Mnohokrát děkuji.
