„S Milošem jsem několik let pořádně tvrdil muziku na zeleném trávníku v Žeranovicích. Myslím, že to s námi dvěma stopery neměli lehké protihráči, ale ani rozhodčí. Byli jsme si v lecčems podobní, on trenér hokeje, já fotbalu, tu a tam jsme dokázali rozhodčí přesvědčit, že odvolat gól v naší síti nemusí být nic nemožného,“ vzpomíná na kamaráda v boji s míčem fotbalový trenér Zlína Bohumil Páník.
„On to bral shora, já spíše zespodu, hrál jsem až do svých pětačtyřiceti, Miloš byl o dva roky mladší. Vždycky s ním byla zábava, měl přímou povahu, čistý člověk. Užili jsme moře zábavy, budu na něho moc rád vzpomínat,“ dodává Páník s tím, že jakmile se po skončení sezóny hokejistů sešli na fotbalovém hřišti, přicházely do Žeranovic lepší výsledky.
Mezi spoustu lidí, kteří Říhu dobře poznali na ledě, ale i mimo něj, patří i Miroslav Michalovský, který s vysokým centrem nastupoval v někdejším Gottwaldově.
„S Milošem jsem ovšem zažil i nejtěžší chvíle v jeho životě. Myslím, že to bylo v roce 1983, někdy v říjnu. Nedlouho předtím k nám přišel z Vítkovic, kde se stal mistrem republiky. Odehrál jen pár zápasů a jeli jsme do Pardubic. U Litomyšle se autobus srazil s kamionem, viděl jsem přímo z okna asi ve čtvrté řadě, jak se nevyhnutelně blíží srážka. Bylo to příšerné. Nejvíce to tehdy odnesl trenér Mrlík a právě ani ne pětadvacetiletý Miloš. Seděl vedle řidiče, chtěl mít vždy přehled a všechny nás bavil, to byl celý on. Tehdy ho dlouho vystříhávali hasiči. Po komplikované zlomenině nohy promarodil snad rok, ale dostal se z toho,“ vybavuje si dlouholetý zlínský hráč a funkcionář.
