Jestliže poněkud pozlobilo počasí, náladu přítomným to vzít nemohlo ani náhodou. Každý zápas měl příběh, napětí, fair play atmosféru, kamarádství.
V roli trenéra Hvozdné, ale zároveň i rozhodčího Tomáš Divilek.
„No tady vidíte, že fotbal je nadále věc báječná, už je možná menší zájem, než když jsme s ním začínali my nebo naši tátové, ale to vůbec nevadí. Na hřišti fandím všem i soupeřům. Žlutou kartu jsem udělil jedinou, jistý starší pán stále vnikal na hřiště a fotil fotbalisty a fotbalistky, tak jsem ho napomenul,“ smál se mezi kapkami deště osvědčený trenér. (šlo a autora těchto řádků, praví vysvětlující info)
Domácí Provodovjany a jednu Provodovjanku Elišku má na starosti stejně obětavý Petr Štěpáník.
„Kluci a holky si výsledky samozřejmě počítají, ale my v tomto pojetí mistrovského turnaje píšeme do zápasu vždy 0:0. Nejde totiž o výsledky, daleko více o zkvalitňování výkonů a samotnou radost ze hry,“ vysvětlil šéf domácího celku, v jehož brance opravdu výborně čapal syn Bertík…
Turnaj měl i bohatý lékařský dohled, třebaže zásahů nebylo třeba.
Petr a Gabriela Pšenicovi jsou oba lékaři a oba tak trochu domácí trenéři.
„U nás na dvoře se hraje fotbal pořád, ale naše Eliška má koníčků povícero, teď báječně zabodovala ve škole a míří po zkouškách na osmileté gymnázium, syn Matouš hraje možná ještě raději a pak se uvidí, co zatím dvouletá Adélka, ale pohybově je na tom báječně,“ směje se u hřiště pan nejen fotbalový doktor Petr Pšenica.
Bylo to opravdu jako v pozměněném pořekadle: já na bráchu brácha na mně. Souhra Elišky a bráchy Matouše byla chvílemi dokonalá. Stejně tak úplně všech kluků a holek, kteří dokázali, že je fotbal senzační. Asi tak padesátkrát senzačnější než hledění do displeje mobilu nebo počítače…
