„Já bych za jeden z vrcholů určitě označila děkovnou mši za úrodu v Chrámu svatého Mořice, to byla přímo pastva pro oči i duši,“ vyprávěla před startem hlavního programu na kroměřížském Velkém náměstí nadšeně chvalně známá etnografka a vedoucí odboru kultury na zlínském Krajském úřadu Romana Habartová.
Určitě jí neuniklo, jak pestré složení folklorních souborů se v Kroměříži objevilo. Dva úplně rozdílné póly jak etnograficky tak zeměpisně představovali milovníci a aktivní ctitelé folklóru z Kojetína, který už spadá do Olomouckého kraje a Starého Hrozenkova z Uherskohradišťska.
„My jsme Hanácká beseda Kojetín,“ představil sebe i své parťáky František Kraváček, který se do společnosti tance, zpěvu a hanácké muziky dostal „nedávno,“ před šestatřiceti lety.
„Ano, ano, letí to, já jsem u nás v Kojetíně začínal hned po vojně, to bylo v roce 1985,“ vrací se do minulosti s tím, že jejich pojetí je diametrálně odlišné třeba od Moravského Slovácka.
„Já říkám, že Hanákovi chvilku trvá, než se rozkéve, ale dež se rozkéve, pak jede,“ smál se neformální mluvčí kojetínské Besedy, která za chvíli vyskočila na pódium.
Jiným pozoruhodným dožínkovým úkazem bylo rodinné uskupení ze Starého Hrozenkova na Uherskohradišťsku. Gajdoši z Kopanic. Paní Lýdii Gabrhelové koluje v krvi krev žítkovských bohyň, přímo bohovsky pak ovládají gajdy její manžel a syn.
„My žijeme s našimi kroji a písničkami od malička, máme to po předcích. Na jevišti vydáváme a předáváme energii, to uspokojení z vystoupení nás vlastně zase zpětně nabíjí,“ vysvětluje paní Lýdia, která ráda připomíná přečetná vystoupení včetně letošního na slavných domácích Kopaničářských slavnostech ve Starém Hrozenkově.
