A protože Radek právě natáčí, kterak jeho Slovácko šlape za třemi body v náročném duelu s Karvinou, dáváme slovo během zápasu právě paní Janě, která nechybí po boku manžela prakticky nikdy. Leda že by, což se zhusta stává, právě natáčela na některém z okolních stadionů zase ona.
Jakpak dlouho jste už spolu?
Jestli dobře počítám, tak nějakých čtyřicet čtyři let, potkali jsme se asi osudově už během středoškolských studií.
A jak dlouhá je vaše známost s fotbalovou a vůbec sportovní kamerou?
Taky už je to letité, určitě přes dvacet let.
Mimochodem je dobré připomenout, že jste 24. rokem ředitelkou Dětského domova v Uherském Ostrohu, což se tedy od práce s kamerou hodně liší…
To tedy asi ano, ale vždycky a všude platí, že se cení zkušenost. Ta moje první s kamerou byla v duelu Slovácka se Spartou. Radek musel pryč a spadlo to na mne. Na to nezapomenu, bylo to hodně náročné, šup do řeky a makej.
Od té doby…
Od té doby mám za sebou moře zápasů tak jako manžel. On patří více ke Slovácku, s kamerou nejen na tribuně ale i v klubové televizi. No a já mám ten akční rádius docela široký. Působím v Kunovicích, v Hodoníně i na řadě dalších míst mého oblíbeného slováckého regionu. Mám ráda i ženský fotbal.
Kdo z vás je lepší kameraman? A fotbalista?
Tak to jistě v obou případech manžel Radek. Fotbal hrával docela slušně, v tom ho jistě nedoženu. Ale budu se snažit dohnat ho kvalitativně za kamerou. To je naše „sbližovadlo“ i po dlouhých letech manželství (úsměv). A pak ještě dvě krásy našeho světa. První vnouček a náš milovaný pejsek.
