Františku, jak dlouho se s Jiřím Holíkem znáte, ctíte a potkáváte?
No, myslím, že od začátku devadesátých let minulého století, takže klidně mohu říci, že polovinu mého života. On se tehdy vracel coby rodák z Březové z Ostravska, v Hrobicích si postavil dům a má tam zázemí i pro svůj ateliér. Pamatuji si, že nás seznámil náš společný kamarád, zlínský malíř Jožka Ruszelák. Což je Jiřího spolužák z UMPRUMky v Uherském Hradišti.
Takže vaše společná výstava v Artriu není náhodná, že ne?
No asi ne, my jsme se hodně navštěvovali, přátelíme se dlouhá léta. Je to nejen skvělý kumštýř, ale výborný a skromný člověk, což mám rád.
Zdá se mi, že vás spojuje ta sytá, optimistická barevnost vašich kouzelných abstrakcí…
To se nezdá, to tak určitě je. Myslím, že proto nás dal dohromady znalec oboru, galerista Pavel Chmelík. Ač jsme každý jiný (a kdo je stejný), tak nás dozajista spojuje právě ta barevnost.
Na čem vy osobně nyní pracujete?
Na Příluku mám rozděláno pár obrázku a hraju si s nimi. Nespěchám, inspirace je nadále jasná, příroda. Třeba teď jsme s ženou byli na Hostýně. Krásné, azurově modro, přitom inverze jako hrom, dole mlžno, nahoře krásno. Tak třeba něco vznikne i z toho podnětu.
Jak známo, máte jako celoživotní inspiraci přírodu, co říkáte, umí nabíjet i ty, kteří nepatří do vašich malířských řad?
Za sebe můžu říct zcela bez frází, že mne prostě nabíjí. Nemusí to být jen pro vlastní tvorbu, a proto doporučuji každému, neseďte třeba o víkendu doma, pojďte si pro energii ven, klidně jen kousek, nejlépe na kopec.
Jak dlouho mohou ctitelé výtvarného umění otálet s návštěvou?
To je samozřejmě na nich, jisté je, že výstava dvou spřízněných bude otevřena do konce února.
