Zhruba pětiletá holčička se veze na saních, v zápřahu má dědu a na zlínské Vršavě užívají báječného probíleného dne. Vtom pán zastaví a holčička je stejně jako on u vytržení. „Jé, dědo, tam jede Popelka,“ volá děvčátko a má vlastně pravdu.
U zasněžené cyklostezky vedoucí z Kostelce do Zlína se jako ve zmíněné pohádce všech televizních pohádek objeví bělouš a na něm dívka, chcete-li mladá paní. Ejhle, zlínská Popelka.
Zatímco ve filmu Václava Vorlíčka se mladičká Libuše Šafránková mohla v sedle cítit trošku nesvá, Sylva Šohajková je v něm jako doma.
„To je Galliano, ale my mu říkáme Mates,“ zastavuje se na kousek řeči „Popelka“. Tedy v civilu třicetiletá Sylva Šohajková z Kostelce.
„My jsme se vydali na takovou zimní projížďku, Mates ani já nesmíme zlenivět, to víte, že by byl nejradši v ohradě a dával si něco dobrého k snědku. Ale teď míříme do lesa, dáme si pár kilometrů, dnes je to v přírodě opravdu překrásné, no jako v pohádce,“ směje se ze sedla Sylva.
A když už se blíží ty Vánoce, dostane něco pod stromeček i vytrvalý desetiletý koník?
„Jistě, žádné obavy, ono se to nemá u koní přehánět, však víte, jak to dopadá při nezřízené konzumaci s námi lidmi, ale určitě tam na Štědrý den budou nějaká jablíčka a mrkev, to on rád,“ dodává Sylva a jako v pravé vánoční pohádce mizí téměř kouzelná dvojice za pár chvil v lese.
