Otec pocházel z Ukrajiny
Jiří Kotlový se narodil 22. dubna 1927 v Ivanovicích na Hané, jako mladší ze dvou dětí. Otec, původním jménem Ludvík Kotlowyj, pocházel z Ukrajiny, bojoval v první světové válce, po jejímž skončení zůstal v Československu. V Ivanovicích na Hané se seznámil se svou budoucí ženou Klementinou. Oba pracovali pro Státní diagnostický a serologický veterinární ústav v Ivanovicích. Otec jako kočí, matka v laboratoři. Po svatbě došlo k počeštění příjmení na Kotlový.
„Když si Černovští, rodina ředitele, vyjížděli do terénu projet se, jezdili v kočáře. Když se tatínek vracel, my kluci už jsme čekali, abychom se do toho kočáru všichni nacpali,“ vzpomíná Jiří Kotlový. Bydleli v bytě na statku patřícímu k ústavu. S kluky si chodíval hrát do zámeckého parku, cvičil v Sokole, prožíval klasické, hezké dětství. Vzpomíná, že každý rok se chodilo k sousedům drát peří. Jak bylo tehdy zvykem, vyprávěly se strašidelné historky. Jako děti se pak báli chodit kolem židovského hřbitova.
Roku 1933 nastoupil do obecné školy v Ivanovicích, vzdálené od jejich bydliště pár metrů. „Hned vedle školy byla sokolovna a krámek pana Singera. Chodili jsme k němu, když jsme našli desetník nebo dvacetník. Sesypal různé drobky z bonbonů, za desetník nám sesypal sáček cukrovinek.“ V Ivanovicích vychodil i měšťanku, na kterou přecházel ve zlomovém roce 1938. V Československu byla toho roku v reakci na bezprostřední ohrožení nacistickým Německem vyhlášena mobilizace. Nikoho z nejbližší rodiny Jiřího se nedotkla. Relativně bezstarostné časy však skončily. Obyvatelé Československa se ze dne na den stali občany Protektorátu Čechy a Morava.
Vyhlazení židovské komunity v Ivanovicích
Roku 1939 začala druhá světová válka. Každodenní život lidí začaly ovlivňovat německé vyhlášky, byly zavedeny potravinové lístky, zakázán poslech zahraničního rozhlasu, přibývalo protižidovských opatření. V Ivanovicích na Hané žila před válkou židovská komunita čítající několik desítek osob (V roce 1930 zde žilo 64 židovských obyvatel). Na konci března 1942 dostal starosta židovské náboženské obce Evžen Jellinek příkaz k hromadnému transportu židovských rodin do Brna. S sebou si směli vzít pouze zavazadlo do 30 kg, své domy museli před odjezdem uzamknout a klíče odevzdat gestapu.
42 židovských obyvatel opustilo Ivanovice 31. března 1942. 4. dubna téhož roku odjeli transportemAh z Brna do Terezína. Z dostupných zdrojů vyplývá, že z Ivanovic bylo deportováno 45 židů. 44 z nich nepřežilo. (Válku přežila Olga Dočkalová, roz. Götzlingerová, která žila od roku 1945 v Olomouci. Po osvobození se do Ivanovic vrátila krátce dvaadvacetiletá Renée Jellinková).
V šest ráno nás budil zvuk sirény
Roku 1942 Jiřího Kotlového přijali jako Mladého muže Baťovy školy práce ve Zlíně. Další tři roky patřil do 13. družiny strojařů. Studium málem ukončil již první dny školní docházky. Při procházení kolem ředitele nepozdravil zdviženou pravicí. Ten jej chtěl okamžitě vyloučit. Vychovatel Hanika nadřízenému vysvětlil, že Jiří je ve škole nový a neměl příležitost se s ním setkat. Směl zůstat.
Baťova škola práce byla zařízením, které v mnohém předběhlo svou dobu. Žáci se vzdělávali v učebnách, školních dílnách a také přímo ve výrobních provozech. „Byli jsme rozděleni na družiny, my byli třináctá družina, kluci z celé země, byli jsme parta. Na světnici nás bylo 16, spali jsme na dvoulůžkových postelích. Nám nováčkům přidělili staršího kapitána,“ vzpomíná Jiří Kotlový.
Režim zde byl poměrně přísný, volného času učni moc neměli. Den začínal zvukem sirény, následoval úklid, práce v továrně, večer studium. Vychovatel Hanika, pocházející ze Slovácka, zorganizoval družbu s družinou děvčat, vystupovali pak se slováckými písněmi.
Nad hlavami nám létaly bombardéry, měli jsme strach
V těchto letech vzniklo nerozlučné přátelství s Miroslavem Frӧhlichem. Kromě školy sdíleli i lásku k ragby. Sportu, k němuž se roku 1944 dostali zcela náhodou, na základě výzvy v novinách, kterou měl „na svědomí“ Dr. Vladimír Krejčí, právník Baťova koncernu. Jiří Kotlový ragby propadl, stal se jedním ze zakládajících hráčů zlínského týmu SK Baťa.
Později působil jako trenér. Přes ragby se dostal i ke své sběratelské vášni – filatelii. Za celoživotní zásluhy o ragby byl oceněn Bronzovým odznakem FIRA (Fédération Internationale de Rugby Amateur). Zpočátku neznali se spoluhráči ani úplná pravidla, šlo o sport u nás v té době neznámý, informace získávali postupně stejně jako hráčské zkušenosti. Trénovalo se na škváře, složitá byla i doprava na zápasy.
„Z mnoha spoluhráčů se stali později rozhodčí, trenéři žáků, dorostenců či funkcionáři. Jmenujme alespoň některé: Rozhodčím se stal bývalý hráč Vyoral. Z hráčů Mrlíka, Novosada, Vlka, Tomečka, Tvrdoně či Bublíka se postupně stali trenéři mládeže,“ vzpomíná Jiří Kotlový.
V roce 1944 zažili se spolužáky nálety spojeneckých bombardérů na Zlín. „Jak zazněla siréna, už jsme metali nahoru k lesu. Byl to strašidelnýzážitek, nad námi bojovala dvě letadla a co bylo strašné, slyšeli jsme ty kulomety, čekali jsme, kdy některý z nich zamíří tam, kde jsme byli schovaní. Okraj lesa byl plný lidí,“ vzpomíná.
V dubnu roku 1945 byl Jiří Kotlový s dalšími mladými muži nuceně nasazen na kopání zákopů v Kroměříži. Nepodařilo se mu zpětně dohledat k nucenému nasazení v tomto období žádné zmínky, což přisuzuje tomu, že už šlo o konec války. Když se vraceli do školy ve Zlíně, poslali je domů k rodičům, protože město bylo bombardováno. Konec války prožil v Ivanovicích na Hané.
Bomba dopadla pár metrů od domu
S rodiči trávili poslední válečné dny ve sklepě ústavu spolu s další rodinou. Zažívali dramatické chvíle. „Letadlo hodilo bombu, která spadla asi patnáct metrů od budovy do potoka. Druhá spadla tři metry od našeho domu. Letec se pravděpodobně domníval, že ta vysoká budova může být důležitá, ale šlo o obecnou školu,“ vzpomíná. Otec Ludvík přišel s informací, že sovětští osvoboditelé hledají dívky. Schovali proto sestru i sousedovu dceru pod hromadu brambor. Rodina přišla o kolo, které si vojáci vzali.
Otce jako Ukrajince v závěru války pozvali na radnici a vyšetřovali jej, zda není kolaborant. Rodina měla velký strach. Naštěstí se ALE v pořádku vrátil. Jiří poté při procházení Ivanovicemi viděl dva lidi oběšené na okapové rouře jednoho z domů. Šlo o pomstu ze strany Čechů a domnělé kolaboranty. Vzápětí se nesly mezi lidmi informace, že popraveni měli být jiní. Ve městě i v jeho okolí se po válce nacházelo spousta nevybuchlé munice.
Kvůli gratulaci kamarádovi málem obviněn ze špionáže
Po válce narukoval na vojnu. Sloužil u ženistů v Kroměříži. Absolvoval školu Železničního velitelství v Praze, poté jej poslali do Litoměřic a následně do Plzně, kde působil na železničním traťovém velitelství. Když sloužil vlasti, jeho nejlepšímu kamarádu Mirkovi se narodil syn. Jiří mu z vojny poslal korespondenční lístek s jejich oblíbeným úslovím: Kdo zná, ten zná, kdo umí, ten umí.
Bylo z toho zatčení a vyšetřování, vojenská policie v prostém textu viděla možnou šifru. Vše ale dobře dopadlo. Z vojny se vrátil opět do Baťových strojíren, začal pracovat na fréze. Při zaměstnání si doplnil další vzdělání a udělal si mistrovský kurz. Po dobu vojenské služby Jiřího Kotlového a Miroslava Frӧhlicha vedl ragbyový klub ve Zlíně jako předseda hráč Karel Franc.
Po nástupu komunistů k moci se život opět změnil. Jiří Kotlový se dále věnoval ragby. Aby si ale mohli s týmem někde zahrát, museli přinášet různé úlitby režimu, účastnit se socialistických brigád, prvomájových průvodů, plnit závazky. „Poslali mě na trenérský kurz, který jsem si udělal, začali jsme trénovat lépe, od roku 1950 i mladší dorostence, v této kategorii jsme získali první titul mistrů republiky pro tehdejší Gottwaldov v roce 1953 a roku 1954 jej obhájili.“
Mezi léty 1955 – 1964 končí muži na třetím místě v I. lize, odjíždějí na první zahraniční zájezd na turnaj do Polska. Roku 1959 pořádá klub turnaj „Valaška“, který se stane později žákovským turnajem v republice. První celostátní soutěž o Zlatou a Stříbrnou Valašku se konala roku 1974. Zasloužil se o ni mimo jiné i trenér žákovského mužstva Dušan Janík.
Jako hráč ragby se začal postupně věnovat i filatelii, sbíral známky a poštovní celiny s tématikou ragby. „Zbláznil jsem se do toho, mám 28 alb, kde jsou známky z celého světa. Začal jsem sbírat známky i dopisnice s tématikou ragby a vším, co s ragby souvisí. Sice pošta nebyla tak drahá jako dnes, do ciziny to stálo tři koruny, ale hodně jsem sahal do kapes, už jsem vydělával ve strojírenství,“ vzpomíná.
Do KSČ nikdy nevstoupil. „Jako obyčejný dělník, frézař, jsem neměl důvod. Vstupovali hlavně ti, kteří měli nějaká vedoucí místa, aby si je udrželi, přesvědčených bylo minimum,“ vzpomíná Jiří Kotlový. Oženil se s Helenou Omachlíkovou, střihačkou ve zlínském obchodním domě. Vychovali spolu dvě děti, Syna Jiřího a dceru Janu.
Z Litvy nás v srpnu 1968 poslali domů
Ragby hrál aktivně do roku 1962, tedy do svých 35 let. Poté trénoval v Gottwaldově muže a dorostence. V srpnu roku 1968 odjel Jiří Kotlový s ragbyovým mužstvem do Litvy, jejíž tým hostili týden předtím v Československu. „Přijeli jsme, odehráli utkání a řekli nám: ‚Nezlobte se, ale musíte odjet‘, zůstali jsme s hubou otevřenou a oni: ‚Rusové Vás obsadí‘, my si z toho dělali srandu. Jeli jsme domů a na druhý den nás obsadili,“ vybavuje si Jiří Kotlový. „Šel jsem do práce, kde jsem se dozvěděl, že nás obsadili Sověti. To už jsem dělal na zkušebně, o ničem jiném se nemluvilo, chlapi se chodili dívat z okna. Vždycky někdo zavolal: ‚Už jedou zase‘, ve městě se objevovaly nápisy proti,“ vzpomíná.
Ragby se věnoval celý život. S týmem projeli v podstatě celou Evropu. O politiku se snažil nestarat. Jak dnes říká, se spoluhráči sklonili hlavu a dělali, co se po nich chtělo, aby směli hrát. Od osmdesátých let působil jako trenér ragbyové reprezentace. V Baťových strojírnách pracoval až do odchodu do důchodu.
„Se „starými pány“ máme speciální zpěvník písní, scházíme se každou středu ve Zlíně a zpíváme. Už je nás tam málo. Když u nás byli poprvé Francouzi, ukázali nám, jak se hraje petanque, takže staří ragbisté začali hrát. Desítky roků jsme hráli, snad dvacet let. Dali jsme si pivo, zpívali slovácké písně, jsou to krásné vzpomínky,“ popisuje Jiří Kotlový.
Sametovou revoluci vítal jako většina lidí, režimu nijak nefandil. Po odchodu do důchodu třikrát projel na kole milovanou Francii, kam se podíval už jako hráč ragby. Měl zde mnoho přátel z řad ragbistů, při svých cestách všechny postupně navštívil. V osmdesátých letech jezdili i za ním do Československa. Když mu bylo sedmdesát let, zemřela jeho žena Helena. V roce 2023 žije ve Zlíně obklopen rodinou.
Příběh Jiřího Kotlového bylo možné zaznamenat v rámci natáčení pro Paměť národa díky podpoře města Zlín. Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož životní příběh by neměl zůstat zapomenut, napište na e-mail: jitka.andrysova@postbellum.cz.
