Do Zlína dorazil hoch z Loučné nad Desnou ošlehaný jesenickými vrcholy i údolími po vojně v létě 1971, předtím hrál v Přerově a olomoucké Dukle. Dalších více než deset úspěšných let strávil v tehdejším TJG.
Teď, když slaví pěkně chlapské kulatiny, je pořád nesmírně aktivní.
„No momentálně coby rekonvalescent, mám za sebou operaci kyčelního kloubu, díky za výbornou práci primáři Tomáši Janečkovi a jeho týmu ve zlínské nemocnici. A tak cvičím, abych byl co nejdříve fit. Až skončí doba koronavirová, budu se moc těšit, že naskočím s kamarády na tenisové kurty,“ hlásí nezdolný sportovec.
Ve fotbalovém Zlíně respektive tehdejším Gottwaldově patřil k oporám týmu. Byl rychlý, obránci soupeřů nestíhali.
„Jirka udivoval mimo jiné tím, jak dokázal v hlavičkových soubojích trápit o hlavu vyšší beky,“ vybavuje si kamarád a spoluhráč Ivan Blaha.
Strnad hrál třeba se zlínskou legendou Antonínem Juranem.
„Moc nám to sedělo, Jirka byl velmi nepříjemný pro soupeře, navíc bezvadný spoluhráč,“ vzpomíná Juran.
„Tonda byl vzorem, třeba pro svoji zabejčenost udělat pro vítězství maximum,“ vrací oslavenec kompliment.
Oba dva byli výbornými střelci. Když Strnadovi lehce po třicítce pomalu končila špičková kariéra, vrhl se na studium. V Olomouci na filosofické fakultě tamní univerzity jako jeden z nemnoha fotbalistů vystudoval a získal titul doktora filosofie.
Další z bývalých spoluhráčů a rovněž vysokoškolák Radomír Novák strávil se starším spoluhráčem hodně chvil na hřišti a teď také mimo něj.
„Jirka je dodnes naprostý nezmar, teď se utkáváme v nelítostných bitvách na kurtech. Jako na trávníku, tak i na antuce nebo v hale na koberci, je pořád skvělý parťák. Férový, bojovný, hodně dobrý. Přeji mu pevné zdraví a až nám pomine tahle „blbá“ doba, věřím, že to zase budou boje,“ dívá se dopředu Novák.
Sám čerstvý sedmdesátník říká:“ Tuhle dobu překonáme, každého z nás to samozřejmě bolí. Ale když si člověk dokáže srovnat své priority v hlavě a chce je řešit, má napůl vyhráno.“
Nuže, pane Jiří, mnoga ljeta. Ve zdraví.
