V únoru oslavil devadesáté první narozeniny. Nechyběl na žádném utkání mužů, žen i reprezentace ve zlínské hale, kde ještě před pár lety působil jako kustod. „Už si sem jenom chodím popovídat. Za mě je tady kamarád, pere a dává dohromady sady dresů,“ usmívá se legendární pivot československé reprezentace a Dukly Praha. S pražskými vojáky je spojená jeho nejslavnější éra.Vdukláckém dresu (dříve ATK a také ÚDA) vybojoval šest mistrovských titulů a před šedesáti lety v roce 1957 se radoval i z vítězství v premiérovém ročníku poháru evropských mistrů (dnešní Ligy mistrů). Po návratu do Zlína (tehdejšího Gottwaldova) získal další mistrovský titul.
Zlínským rodákem však není. „Narodil se ve Zdelově, v Předměřicích u Hradce Králové měl jeho tatínek prodejnu – takzvanou Baťovnu,“ prozradila jeho manželka Libuše Provazníková. Nebylo proto divu, že moderní město obuvi lákalo i malého Špagátka, jak mu už tehdy kamarádi a známí říkali. „Můj tata byl švec, udělal si ve Zlíně kurz a vedl Baťovu novou prodejnu. Rozhodl jsem se, že nastoupím do Baťovy školy práce. To bylo ještě za války v roce 1944,“ vzpomínal Jaroslav Provazník. Otec si ale přál, aby uměl i něco navíc, aby se ve Zlíně neztratil. „Než tam půjdeš, měl by ses naučit na něco hrát,“ doporučoval třináctiletému klukovi.
Při čekání na hodinu houslí hrával s kamarády fotbal. „Víš co, Špagátku, slyšel jsem, že půjdeš do Zlína. Chtěl bych ti něco poradit. Jak se tak dívám, jak hraješ pořád ten fotbal, měl by ses raději držet balonu a než těch houslí,“ pochopil jeho učitel houslí v Hradci Králové. Mladý Jarda se chtěl ve Zlíně vyučit elektrikářem, nezbylo na něj místo. „Tak jsem dělal kovařinu a po dvou letech chemickou,“ popsal svá studia ve Zlíně Provazník.
Na internátech hrával školní turnaje v české házené a basketbalu, kopal levou i pravou. Ve městě se po slavné éře české házené začala hrát házená o jedenácti hráčích a Jaroslav Provazník se ještě v juniorském věku stal mistrem republiky. Povolávací rozkaz mu přišel do Armádního tělovýchovného klubu Praha. Trenér Jan Vorreth si do vznikajícího týmu vybral především mladé hráče z Moravy a Plzeňska. Zrodila se klubová házenkářská legenda a Jaroslav Provazník byl po celou dobu jedním z jejích vůdců na hřišti i v šatně, autorem všech přezdívek.
Na šampionát do Švédska v roce 1954 ještě nejel, ale už za rok získal svou první medaili na velkém mistrovství světa v házené o jedenácti hráčích. Byl to pro něj velký zážitek hrát před pětapadesáti tisíci diváků proti domácím Němcům v čele s Kempou o postup do finále. „Oni to hráli dobře, ale oškubal nás švýcarský rozhodčí. Prohráli jsme o tři branky,“ připomíná si muž, který v této variantě házené tvrdil muziku v obranném valu.
Na finále evropského poháru v Paříži v roce 1957 přiletěla Dukla dvacet minut před utkáním. „Čekali jsme dva dny na letadlo, do dresů jsme se oblékali v autobusu na cestě z Orly. Za vítězství jsme dostali každý patnáct stovek, to bylo tehdy dost peněz,“ přidává další pomyslnou trofej do své sportovní pokladnice se čtyřmi brankami (spolu s holešovským Zdeňkem Šamánkem) nejlepší střelec finále. V roce 1958 si pověsil na krk stříbrnou medaili z mistrovství světa, Československo ve finále podlehlo Švédům.
Jaroslav Provazník se pak po devíti letech vrátil z Prahy do Zlína, výrazně pomohl mateřskému klubu vyfouknout Dukle titul a v roce 1961 se pokusit získat v československém dresu titul světových šampionů. „Není pochyb, že mistr světa vzejde ze čtveřice, která už roky soupeří na čele světové házené. Na mysli máme Švédsko, Dánsko, Československo a spojené mužstvo Německa,“ nepochybovali novináři. O Rumunsku, které před třemi roky skončilo při své premiéře mezi světovou elitou poslední v skupině, ani zmínka. „Hm, Rumuni. Měli jsme je už v základní skupině,“ spouští film vzpomínek Jaroslav Provazník, tehdy už jedenatřicetiletý zkušený reprezentant.
„Dostali o pět branek, těsně před koncem to bylo dokonce o osm. Odcházeli jsme spolu z hřiště a najednou slyším jednoho z Rumunů – na shledanou ve finále. Myslím si v duchu, chlapci, neblázníte, co byste tam s takovouto házenou dělali. Nic nevymyslíte, hrajete na jistotu, opatrně, jen zdržujete. Přijde rozhodčí, který vám to začne pískat, a jste hotoví,“ pokračuje Jaroslav Provazník. Ale do té doby výborný dánský rozhodčí Knudsen takový nebyl. „Rumuni si pár minut podávali míč, než vystřelili, my jsme po několika vteřinách neproměnili šanci a opět jsme se museli několik minut bránit. A Knudsen nic. Na začátku měl proti Rumunům odpískat dvě sedmičky. Myslím si, že se bál, hrálo se finále. I tak jsme však stále vedli, po poločase 6:4, Pepík Trojan ale trefil trhák do tyče, balon se odrazil k vracejícímu se Rumunovi a byl to gól. Za stavu 7:8 jsme měli další příležitosti, zase jsme nedali a soupeř vyrovnal. V prvním prodloužení gól nepadl. Těsně před koncem druhého to bylo 8:8. Rumunům všechno vycházelo. Redl chytal výborně, vyhlásili ho za nejlepšího brankáře. Trojana a Mareše nepustili do protiútoku, vyvedli nás z rytmu. Do konce zbývala sotva minuta, když Costache vyskočil z křídla, byla to střela ze zoufalství, motala se Jirkovi Víchovi mezi nohama, až se mu od lýtka odrazila do sítě. Kdyby nepadl ten gól, finále by se opakovalo. A Rumuni by už neměli šanci. Ani ve snu mě nenapadlo, že jednou budu druhý na světě, že budu v dlani svírat stříbrnou medaili, ale budu smutný. Seděli jsme jako zařezaní, hlavy svěšené, v šatně nepadlo ani slovo. Najednou vstoupil Kurt Wadmark, trenér Švédů, machr na házenou. Kluci, podepište se mi, poprosil a jednomu po druhém nám do rukou strkal bulletin. Pro mě jste mistři vy, řekl. To nám ale nebylo nic platné. Ti opravdoví se radovali o dveře dál,“ dodnes nezapomíná na svou poslední šanci stát se světovým šampionem Jaroslav Provazník.
V reprezentačním dresu odehrál třiatřicet mezistátních utkání, proti zahraničním soupeřům nastoupil v klubových dresech více než dvěstěkrát. Házenkářskou kariéru ukončil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v dresu Bystřice pod Hostýnem. „Postavil jsem si poblíž chatu, v Bystřici končili s českou házenou a přišli za mnou, jestli bych tam nešel hrát a trénovat,“ dodal Jaroslav Špagát Provazník. Jako trenér dovedl ženy Zlína až do československého finále proti Partizánskemu. I tam mu byl nejcennější kov osudem odepřený. Do historie československé házené se však zapsal zlatým písmem několikrát.
