Ctěnému a váženému ornitologovi se ale přeci jen ulevilo.
„No konečně, už jsou pár hodin tady, přiletěli ve dvou, sice se zpožděním, což zjevně způsobily frontální vlny doprovázené sněžením, ale už jsou u nás na sloupu v Biskupicích,“ potěšil stav čapích věcí i pana Jiřího.
Mimochodem u nás na východní a střední Moravě je to docela čapí eldorádo. Třeba v Břestu jsou čápi přímo symbolem obce. Přede dvěma lety covid necovid tam přistáli na budově školky už 18. března, což byl jeden z nejčasnějších termínů.
„U nás mají letos jen dvoudenní zpoždění oproti loňsku, ale samozřejmě pamatuji jejich daleko včasnější přílet. Loni vyvedli čtyři mladé, jedno mládě vypadlo z hnízda, další pak našli a identifikovali spříznění maďarští kolegové podle kroužku, bohužel cestu do teplých zimovišť mladý čáp do úspěšného konce nedotáhl,“ popisuje Jiří.
Ale čapí příběhy jsou samozřejmě také daleko veselejší. Ve zmíněném Břestu mají opeřenci svá jména, vedle pantáty Emana a mámy Matyldy tam děti dávají jména i mladým. Tak se na jihu Hané zapsali naposledy do místní kroniky Toník, Kája a Kristýnka.
„U nás jména nedáváme, ale na malé čápy se samozřejmě s kamarády těšíme moc. Až se trochu rozkoukají na světě, vyjedeme na plošině k hnízdu a pěkně jim uděláme „občanky“, tedy speciální identifikační kroužky,“ dívá se o pár jarních týdnů dopředu Sviečka.
Odborná literatura uvádí o poslech jara a také porodnosti leccos zajímavého. Dožívají se až 40 let, což je ovšem skutečně hraniční mez, jejich celková populace se odhaduje kolem 700 000. U nás jich žije jen zlomek – kolem 3000. A ještě k tomu jsou to jen dočasní obyvatelé. Jakmile se léto začne naklánět k podzimu, zpravidla někdy kolem 25. srpna, shromáždí se na polích a postupně míří na jih Evropy, případně na sever Afriky, ale i do dalších lokalit. Škoda, že pobudou zpravidla jen pět měsíců. Tak si jich užívejme…
