Půlstoletí tu spokojeně žije například Arnošt Hošek, stále naprosto vitální senior. Právě on může podat vysvětlení, které se při pohledu zvenčí nabízí. „Ano, je to tak, opravují se zdejší balkony, jestli se nepletu, v opravě je jich kolem padesáti, už to bylo opravdu potřeba,“ vypráví znalec Zlína i vlastního „kolhausu“, jak se říká domu, který tu postavili v poválečných letech do roku 1950.
Na rozdíl od staršího a ještě mohutnějšího „bráchy“, zlínského top domu s označením 21, svého času v roce 1939 jedné z nejvyšších budov v Evropě, se stavěl po válce. Přišel do časů, kdy se výrazně měnily společenské poměry, Zlín se přejmenoval a lecos bylo jinak.
Architekt Jiří Voženílek měl ovšem zkušenosti už z baťovské éry a dům ji nezapře. Nejde jen o barvu zdiva, mimochodem Kolektivní dům měl i jiné vzory, už před ním vznikaly v jiné části města dodnes rovněž funkční Morýsovy domy. Každopádně se ale svým pojetím jedinečná stavba řadí mezi dominanty architektonicky naprosto výjimečného města.
Svého času tu byla vlastní restaurace, později přeměněná na vysokoškolskou menzu, v nejhornějším patře pak poskytovala sportovní vyžití tělocvična dnes přeměněná na byty. Mimochodem výhled z nich patří k tomu nejhezčímu, co Zlín v tomto směru nabízí.
Aby byl Kolektivní dům místem nadále osobitým, může se už osmnáctým rokem chlubit, že má v přízemí místo stravy pro jedlíky časté ochutnávky kulturního rázu. Ty poskytuje zdejší institut známý pod názvem Alternativa.
