Diváci se mohou těšit na vizuálně zajímavou podívanou: scénu jeviště Velkého sálu zaplaví pestré barvy, papírové květy a pouťové atrakce. Tvůrci inscenaci zasadili do atmosféry vesnice 80. let.
„Rádi bychom přečetli Kytici očima, které v ní najdou srozumitelné a nadčasové sdělení, dotýkající se lidských hlubin,“ říká o tom, jak k ikonickému a všeobecně známému textu přistoupil při jeho adaptaci sám režisér Dodo Gombár.
O své práci na Kytici režisér Dodo Gombár říká: „Vždycky mi přijde u podobně známých děl, že je nestačí jen inscenovat, ale jasně a možná i nečekaně interpretovat. My jsme se rozhodli Kytici zasadit do konkrétního období, do života komunity, která by její příběhy mohla právě v jistých souvislostech zažít. Je to v něčem jistě náročnější, ale mně podobné cesty přinášejí vždycky větší smysl a hlouběji vypovídají o podstatě tvorby. A skrze takovýto přístup je možné reálněji mluvit o svých vlastních životech.“
Vůně cukrové vaty a tóny hudby se linou vesnicí. Střelnice roztáčí své kolo štěstí. Když do vesnice přijíždí pouť, jako by se na chvíli zastavil čas. Vše se zdá být možné, vše je na dosah, blíž je k nadějím i pádům.
K výtvarné spolupráci na inscenaci oslovil Dodo Gombár Lucii Žilák Labajovou a Hanu Kelar Knotkovou. Díky jejich vizuálnímu pojetí zažijeme tajemný i magický svět pouťových atrakcí či krásu i prchavost lidského štěstí.
„Erbenova Kytice mě vždy fascinovala svou barevností a živelností. Balady, ve kterých koexistuje brutalita, smrt, krev, strach s láskou, mystikou a vírou, mě dovedly k prostředí kolotočů a světských poutí. U nás, ve Slezsku, je zcela běžné, že během církevní pouti okolí kostela nebo centrum obce na týden obsadí kolotoče. Náboženský svátek je nekompromisně konfrontován se svátkem světským. A duchovní prožitek v podstatě nelze absolvovat bez ruchu kolotočářských džinglů, vůně kadidla se mísí s vůní pražených ořechů, cukrové vaty a langošů. V tomto barevném světě se díky malým kouzlům odehrávají příběhy všech vybraných balad,“ říká autorka výpravy Lucie Žilák Labajová.
Kostýmní výtvarnice Hana Kelar Knotková doplňuje: „Kostýmy vznikaly už v reakci na návrhy Luciiny scény. Snažila jsem se, aby podtrhovaly dobu, kdy pouť byla událostí a místem, kde se potkávala širší společnost, tj. dobu osmdesátých let. Civilní podoba kostýmů má poukázat na nadčasovost příběhů. Záměrem bylo převést Kytici do každodenního života.“
Světský pouťový den kolotočářů a vesničanů rozehraje téměř celý umělecký soubor Městského divadla Zlín s řadou dalších hostů. Návrat starší herecké generace přes další členy ansámblu doplňují mladí začínající adepti herectví. Rozdíl mezi nejmladším a nejstarším aktérem této inscenace tak činí 65 let.
