Vážený pane, kterak jste se dostal k téhle nevšední práci?
Bylo to v době kolem roku 1975. Osud tomu chtěl, abych se seznámil s tehdejším šéfem systému značení panem Lábusem. Slovo dalo slovo, začal jsem se učit, měl jsem rád pohyb v přírodě… tak nějak se to zrodilo.
Jak často se vlastně turistické značky, tedy červené, modré, zelené a žluté samozřejmě v kombinaci s bílou, obnovují?
Děje se tak na základě takzvaného cestovního příkazu. Značky se zpravidla v normálním rytmu obnovují v tříletém cyklu.
Copak je k tomu potřeba, co patří do výbavy dobrého značkaře?
Používá se písmomalířský email příslušných barev, měl by být kvalitní, odolný, to dá rozum. K naší výbavě patří dále štětce, šablony, nosič barev a taky tužka. Jedna věc je obnova starého značení, na nějž působí počasí, sníh, déšť i vítr. Ale pak se malují i zbrusu nové značky, to zpravidla poté, když je v oblasti masivnější těžba dřeva.
Kde byl a je váš oblíbený pracovní „rajón“?
V mém případě to byly prakticky bez výjimky Javorníky a Vsetínské vrchy. Když se tak ohlédnu za tím půlstoletím, tak asi není značka, kterou bych tam nenamaloval.
Což je dokonalé, věděl byste také, kolik jste tak mohl při téhle činnosti a pomoci jiným nachodit kilometrů?
Těžká otázka, přibližná ale snad docela správná odpověď. Podle mého názoru to může být asi tak 5000 kilometrů.
Jsme příhraničním krajem, Javorníky jsou u nás i na Slovensku, jistě vnímáte rozdíl. Vaši kolegové značí v časových údajích, my v kilometrech, jak to?
Na Slovensku jsou náročnější terény. Kdyby to bylo jen v kilometrech, bylo by to i podle mne docela zavádějící. Takže jde o časy, které by turisté měli zvládat řekněme průměrným tempem.
Je nějaké místo, které máte u nás ve Zlínském kraji úplně nejraději?
Je jich samozřejmě víc, ale když mám vybrat jedno, pak určitě Soláň, to je náš skvost.
Více rozhovorů se zajímavými osobnostmi nejen z našeho kraje najdete na webu zlin.cz.
