Začněme stylově. Vybavujete si z dětství časy mikulášské nadílky?
Jistě, bydleli jsme v Neratovicích. Vždycky jsem se jako kluk těšil. Brambory ani uhlí jsem naštěstí nikdy nedostal. Spíše sladkosti, mandarínky a jiné dobroty. Ale je fakt, že po návštěvě čertů jsme byl stejně jako kamarádi pár dnů hodnější než hodný. Což jsem ale prý byl i normálně (úsměv).
Nadílka vyšla souběžně s velmi důležitým utkáním z Plzní, hraje se o hodně, to asi vnímáte. Nepřijde o ni váš fotbalový následovník, prvňák, syn Dominik?
Určitě ne, dokážeme to s manželkou ale i mikulášskou družinou skloubit. Mimochodem, on jde opravdu v mých stopách, už druhým rokem hraje za nejmladší naděje Slovácka.
Už k fotbalu v mikulášském balení, Plzeň je hodně silný soupeř, co říkáte?
Minule zdolali Bohemku 6:0, takže odpověď je jasná. Ale podobně to bylo i loni. Doma vyhráli 7:0, pak přijeli k nám a odvezli si čtyři góly, žádný nedali.
To přímo evokuje čtrnáct dnů starou radost proti Spartě…
Trochu snad ano, ale sílu soupeře pod trenérem Bílkem absolutně vnímáme. Velmi technické, fotbalově vyspělé mužstvo, žádné nakopávání, ale souhra a záběhy ofenzivních hráčů. Samozřejmě to bude hodně těžké, ale my také máme svou sílu a kolaps v Českých Budějovicích jsme už z hlav vymazali.
Ještě letos stihnete oslavit pětatřicítku. Jak se cítí tělo a jak fotbalová duše?
Obojí je v úplném pořádku, tohle beru jenom jako číslo, rád bych pokračoval. Ostatně v našem týmu plném kluků mládnoucích po třicítce, se zdaleka necítím být veteránem.
