Nejdříve v průběhu slavného EURA 1996 32. narozeniny, potom úžasný úspěch v podobě stříbrných medailí. Mirek Kadlec byl tehdy kapitánem slavného týmu.
Tak jak jste slavil sedmapadesátku? Tuším, že v tom fotbal chybět nemohl.
Nemohl, to je jasné, ale jenom v televizi. Jinak se snažím hodně hýbat, což se daří na golfu, zrovna na mé narozeniny vyšel parádní turnaj v Ostravici v Beskydech.
Vracely se při pohledu na stadion ve Wembley stříbrné vzpomínky na finálový trochu smolný duel s Německem, který váš tým nakonec prohrál těsně 1:2?
Jistě, ale my jsme hráli na starém stadionu. Wembley je ovšem navždy a v každé době chrámem fotbalu. Moc rád bych se podíval zblízka na to, jak vypadá nová tvář svatostánku.
Některé věci zůstávají, jak se na konzervativní Británii sluší. Wembley, Tower Bridge, Temže, královna Alžběta II. …
No tak ta je neskutečná, slavila nedávno, tuším v dubnu, pětadevadesátiny. Když jsem jí před finále v roce 1996 představoval naše mužstvo, byla to dáma v letech a vidíte, je tu pořád.
Jaké to tehdy bylo, těsně před utkáním taková nevšední společenská povinnost pro kapitána?
No, bylo to náročné, nijak jsme na to nebyli připraveni. Chvíli před utkáním nám to oznámil vedoucí mužstva. Řeknu vám, v takovém okamžiku se mísí tréma, napětí, stres, tohle z paměti nevymažu. A jedno je jisté, setkání se světovou osobností nám na klidu zrovna nepřidalo.
U Kadleců už sledují fotbal hned tři generace. Syn Michal je jako vy známý mimo jiné z četných startů v reprezentaci, ale kdyby byli v repre tři Kadlecové, to by byla rarita přímo světová…
To tedy ano, vnukovi Michaelovi je rok a půl, ale do balónu už čutá. Musíme si pár let počkat. Já říkám v žertu, že si může do pěti let dělat, co chce… a pak ho dáme na fotbal! (úsměv)
