Mirku, kdy jste se vy dva potkali vůbec poprvé?
Bylo to někdy na jaře roku 1990. John tehdy načínal kariéru, trénoval Havířov. Já Zlín ve druhé lize. Potkali jsme se, poklábosili, jak se říká. Pak Petr přišel za pár měsíců do Zlína jako hlavní trenér, já se stal jeho asistentem. To bylo 1. července 1990.
Jak se vám tehdy čtyřicetiletý Petr Uličný jevil lidsky?
Od začátku bylo znát, že jde o přímého, veselého člověka. Nezatíženého nějakými frázemi, klišé. Samý úsměv a velká chuť do práce. U něj platilo napřed práce a potom i zábava.
Aha, zábava, ta jistě nemohla chybět, trenéři nežijí jenom v kabině, na lavičce a na trávníku, že?
Jasně, takže jsem ho musel v první řadě naučit rozeznávat víno. Nebyl žádný piják, ale ochutnávač ano. Zavezl jsem ho do Blatnice, což bylo v době, kdy uměl poznat víno červené od bílého (smích). Ale byl hodně zvídavý. On Hanák duší se učil od vinaře pana Hanáka příjmením. A tak se z kvalitního trenéra Johna postupně stával i kvalitní vinař.
A propos, John. Tak to má i na parte, víte, kde se tahle přezdívka vzala?
To je taky hodně úsměvné, veselé. Jako celý život s tímto pánem. To se mu přihodilo ještě před tím, než nás osud svedl dohromady. Odcházel ze Sparty hostovat ještě coby hráč do Plzně. Už tehdy jako celý život mu dělala problémy jména nových spoluhráčů a pak svěřenců. Tak v té Plzni začal i na hřišti říkat všem Johne, Johny… no a už mu to zůstalo.
Prý vás John udělal známým i coby pěstitele švestek a výrobce slivovice?
To byl celý on a jeho hlášky, šméčka, příhody. Když jsme se v roce 1994 trenérsky, nikoliv kamarádsky, rozešli, on šel do Brna, já s Tondou Juranem do Dubnice nad Váhom. Petr někde pronesl v naší televizi, že bývá hrozně nervózní před zápasem a že si tedy dává malou štamprlku mé slivovice. A prý je nejlepší na světě. Okamžitě se ozývali ve velkém zájemci o koupi a já napřed nevěděl, odkud „Uličného“ vítr vane.
Svedly vás dva pak ještě trenérské osudy?
Ano, ale už jen na jediné štaci, konkrétně na Viktorii Žižkov. Ale lidsky jsme spolu byli, kdy to jen šlo.
Prý jste se „štengrovali“ o to, kdo je větší Moravák. Vzhledem k tomu, že se tak dělo v Praze, působí to velezajímavě…
No to tedy ano, on z Hané, já ze Slovácka, musel nás rozsoudit prezident Viktorky pan Steinbroch. Myslím, že to vyšlo nějak remízově. Jinak byl Petr neuvěřitelně hravý. Skoro vždycky chtěl po tréninku soutěžit. V našem pražském angažmá třeba o to, kdo nejlépe a nejrychleji dopraví fotbalový míč do popelnice. Takových nápadů bylo mnohem více. Byl výborný v kartách i kulečníku a v mnoha jiných disciplínách.
Ale hlavně byl přece důkladný a důrazný v práci, je to tak?
Samozřejmě, to bych chtěl říci s tím odstupem času. Tu povinnost bral na více než sto procent. A pak i zábavu. Ne nadarmo patřil k těm, o které byl veliký zájem v mnoha prvoligových klubech. Kluci ho měli moc rádi. I když byl hodně přísný a pedant. Uměl být navýsost náročný a stejně tak vysoce lidský.
S Petrem jsou spojeny mnohé příhody, vy jich máte přemnoho, jednu za všechny?
Ta pořád obchází stadionem, zlínskou Letnou. Jeden hráč mu v poločase zápasu, kdy mu John vyčítal chyby, oponoval. To trenéra tak dopálilo, že se po něm začal sápat a vypadalo to na neobvyklou inzultaci trenér – hráč. A tak onen mladý muž proskočil oknem a vyrazil před rozvášněným Johnem na tribunu. Tam se potkali a zanedlouho vychladli (smích). Jinak ale budu vždycky říkat i to druhé důležité, právě tou intenzitou prožitků a emocí dokázal Petr kluky získávat na svou stranu. Nezapomínejme na jeho zápal a pracovitost.
Petr Uličný už není, jak moc vás to coby kamaráda z nejbližších bolí?
Bolí a moc. Samozřejmě jsem věděl od jeho paní Alenky, že se to zlepšit nemůže, a že můj kamarád tento zápas prohraje. Bojoval statečně, ale prohrál. No, my fotbalisté víme, že i porážky jsou součástí našich nejen profesních životů. Zároveň cítím i něco jako úlevu, to už pak nebyl život, to byla jenom bolest. Tak, kamaráde, drž se tam nahoře…
