Temně ocelové mraky dávají možná poslední vydatné dešťové kapky, alespoň si to tak lidé přejí.
„Je to fakt zvláštní podívaná, prší už čtyři dny, snad nám klapnou všechna pracně budovaná protipovodňová opatření,“ hledí do temné vody místní obyvatelka paní Jarmila.
V časech poklidných tu doplňuje většinou línou řeku její slepé rameno. Teď ale nerozeznáte, kde je pravé koryto a kde to náhradní. A navíc po hladině plavou větve, kusy stromů, některé se zachycují, jiné pokračují jižním směrem.
„Hodně to připomíná rok 1997, myslím, že se do řeky dostávají dřeviny ze splavených polí a lesů, ale když to vezmu realisticky, tak máme sice určité obavy, ale jistě to nedopadne tak, jako to bylo před sedmadvaceti lety, to bylo opravdu daleko horší,“ říká další otrokovický občan Jaroslav.
K nezastavení a bez oddechu je v těchto hektických hodinách starostka města Hana Večerková. Jedná v povodňovém štábu, za chodu řeší spoustu věcí, ve městě například musejí uzavřít jednu mateřskou školu.
„Nemyslím si, že máme vyhráno,“ praví ve chvíli, kdy přestane pršet. „Musíme to ustát, spolupracovat, když vidím třeba Dřevnici, která je u nás přítokem Moravy, tak je teď hodně prudká. A široká právě jako běžně největší moravská řeka. Připomínám, že nesmíme polevit a být pořád ve střehu. Řeka ještě v žádném případě nekulminovala, vidíte, co všechno s sebou od severu nese a podle některých odhadů vodohospodářů chybějí do chvíle, než začne voda v Moravě opadat, ještě desítky hodin,“ předpovídá starostka Otrokovic.
