Dotáhl to až do reprezentace, v naší nejvyšší soutěži má na kontě obdivuhodných 404 utkání. Válel ve Zlíně, Drnovicích, v Liberci, kde ukořistil i titul, či ve Slavii Praha a pak rovněž v Rakousku, v roce 2011 ukončil kariéru opět v Liberci. Tam se nakonec s manželkou Ivou, bývalou výbornou zlínskou házenkářkou, také usadil.
Jakpak se těšíte na Slovácko?
Kdo by se netěšil, hrajeme na hřišti velmi zkušeného prvoligového týmu. Má krásný stadion, ale také nabitý program, v lize se mu tolik nevede. Uvidíme, ale jisté je, že do souboje jdeme s naprostou pokorou.
Ve druhé lize se vám hodně daří, co zatím říkáte na dosavadní umístění?
Soutěž je velice vyrovnaná, jsme druzí, to je hodně pěkné, ale za pár kol může být všechno jinak. Čímž ovšem neříkám, že se nám nahoře nelíbí, to samozřejmě ano.
Slovácko sledujete?
Samozřejmě, v Evropské konferenční lize teď vyhrálo v Nice, to je úspěch jako hrom.
A co váš mateřský Zlín?
Ten pochopitelně ještě víc. Jsem tu srdcem pořád doma, třebaže bydlíme vlastně hodně daleko. Mrzí mne pád hokejistů, s tátou jsem odmalička chodíval na zimák fandit. Zlínský fotbal, ten mám v srdci také. Kluci se pomalu zvedají, myslím, že půjdou tabulkou nahoru.
Vaše paní bývala výborná házenkářka. Jablka, nebo tedy spíše hruštičky, nepadly daleko od stromu…
Obě dcery, Denisa i Melisa hrají za pražskou Slavii. Starší v ženách, mladší v dorostu, docela se jim daří, u nás doma mají pochopitelně podporu.
A ještě na Slovácko, na pohár, jaké šance si dáváte?
Nemáme přehnané ambice, srovnávat se s velkokluby, se kterými teď měří rovnocenně síly Slovácko, to se tedy nemůžeme. Ale slíbit můžu, že od čtyř odpoledne ve středu do toho dáme vše.
