Když si hokejisté zaknihovali vlastní vinou první porážku na turnaji s pořád ještě podceňovanými Dány, zvedlo to třeba na návsi v Provodově na Zlínsku ještě druhý den ráno docela citelnou vlnu nevole.
„Nezatracujme kluky po prvním neúspěchu, kdo zápas viděl, musí uznat, že jsme potkali paní Smůlu, zatímco oni se líbali se Štěstěnou,“ povídá pan Miroslav.
„Dobře, jenže máme nějaký výběr a nějakého trenéra. To, že umí Pešan pěkně žvýkat, to jaksi nezaručuje úspěch. Měl přeházet lajny, hokejisty pobláznit. To jsem neviděl a vůbec můžeme hodně diskutovat o tom, jaký výběr udělal,“ doplňuje kamaráda další místní zkušený muž.
U obchodu se už zrána „koštuje“ desítka z láhve a místní odborníci mají docela veselé názory.
„To přece není první porážka, jdou jedna za druhou, vždycky, když něco vyhrajeme, nastane období klídku a pak nikdo za nic nemůže. Já vám to řeknu na rovinu. Jestli všechno projedou, ať jdou z Číny pěšky,“ říká natvrdo třebaže v nadsázce tamní senior.
„Já hokej nesleduju, ale přesto hokejistům fandím, je to začátek a uvidíte, ještě získáme zlatou medaili,“ směje se cestou po návsi dáma, která má zjevně i jiné starosti.
„Víte, já smekám před Ledeckou. Moc se těším na další vystoupení, nemusí to být medaile, kdyby byla, tak vejde mezi nesmrtelné, to je fakt,“ přemýšlí ve vedlejší vesnici paní Eva a přidává zajímavou a v čase olympijském pozoruhodnou myšlenku.
„Někdy mám pocit, že my Češi si snad třeba v případě hokejistů ten neúspěch přejeme. Když se pak zadaří, tak jsme naráz ti největší Češi. No alespoň je vidět, jak je sport pořád fenoménem a ovlivňuje naše myšlení. Tak držte pěsti Martině Sáblíkové, ta už toho dokázala moc a moc a ještě neřekla poslední slovo,“ těší se paní Eva.
