Jezdíte dvacet šest let a přesto nevedete rodinný žebříček, jak je to možné?
Je to jednoduché, můj táta totiž jezdil se sanitkou ještě podstatně déle, celých a dlouhatánských 40 let. Pak šel přímo do penze.
Překonáte jednou jeho rodinný rekord? To budete mít věru co dělat…
No to tedy ano, chybí mi do táty nějakých čtrnáct let služby, do důchodu se chodí později, mně je jedenapadesát, tak uvidíme. Když bude sloužit zdraví, mohl by to být těsný souboj.
Musíte mít tisíce zážitků. Co je na vaší práci nejtěžší?
Tak nutno říct, že jezdit v hustém provozu, třeba u nás v Ostravě je čím dál náročnější. Ale to by nevadilo. Nejtěžší jsou výjezdy k vážně zraněným dětem, ne vždy to končí happy endem.
A když ano?
Když ano a pak se třeba dozvíme, že jsme zachránili malé slečně život a odchází z nemocniční léčby, tak je to prostě úžasné a nabíjející další energií.
Jaký nejvážnější zásah vám zůstává v paměti?
Je jich moře, stoprocentně nejdrsnější to bylo v roce tuším 2008 ve Studénce, kde se zřítila část mostu a do ní narazil rychlík, který pak vykolejil. Osm lidí zemřelo, téměř stovka byla na místě zraněná, brrr.
Jezdíte denně, mění se řidiči, se kterými se setkáváte na silnicích?
Určitě, často dokonce nereagují ani na naše výstražná světelná či zvuková znamení. Teď si jeden borec v klidu za jízdy četl za volantem knihu!!!
Jaká vozidla jste za čtvrt století vyzkoušel?
Stihl jsem ještě legendární dvanáctsettrojku, pak dokonce nějaký čas Latviju, potom Renaulta a teď Mercedes Sprinter. Samozřejmě pokrok je znát i tady, to je jasné.
Co říkáte na premiérové setkání nejlepších „saniťáků“ v Otrokovicích?
Moc zajímavá akce, čtyři disciplíny od slalomu přes jízdu zručnosti, výměnu kola až po test ze znalostí pravidel silničního provozu nás hodně prověřily. Ale bylo to moc fajn.
